Ufo se zrovna nudilo ve školní lavici. Přestávka už skončila, ale učitel ještě nedorazil. Takže bylo lapené v zadním rohu mezi Lenkou a Franckem a jejich nesmyslným žvatláním.
"Co budete dělat o vánočních prázninách?" Nadhodil Franta nevinnou otázku. Ufoholka si byla jistá, že to by měla vědět. Prázdniny. Prázdniny. O tom tu všichni pořád mluví už měsíc. Škola má být zavřená. Ale i kdyby nebyla má Geat a ostatní jasné plány.
"Slunovrat." Vyhrklo ufo po chvíli. "Tentokrát mě vezmou sebou."
"Vy patříte mezi tyhle paka co neuznávaj vánoce a místo toho tančí nahý při měsíčku? To mě nepřekvapuje." Zamračila se fifLenka.
"My nejsme žádný mexičani!" Vykřiklo ufo. "A zkus v zimě tancovat nahá." Blondýnka si při pohledu na ní jenom odfrkla.
"My budeme na ježíška v Alpách." Odpověděla Lenka směrem k Frantovi.
"Na ježíška?" Ufo nasadilo přihlouplý výraz.
"Ty jseš vážně retard, vodkaď jsi vylezla, neznáš Ježíše Krist..."
"Vylezla jsem z pekla. Už jsem ti to říkala." Přerušilo jí rázně ufo. "Ježíš Kristus to znám, Mercy to říká pořád. Vždycky vykřikne... Ježiši Kriste ufoune běž už do %#©! !!!" Odcitovalo ufo na celou třídu necenzurovanou verzi.
Aby ufounova psychika neznámé struktury nebyla poznamenána Mercynými nadávkami, Giles ufounovi poskytl uspokojivý význam všech slov. Paco bylo běžné mexické jméno. Slovo, které Mercy použila v tomto případě mělo broskvovou příchuť. A dost často ufoholce říkala že je malá kočička.
Celá třída zůstala úplně ztuhlá. Včetně učitele, který zrovna vešel. Jenom Amy, v protilehlém rohu, smíchy tloukla hlavou do lavice.
O několik dní později, zhruba tak někdy na ježíška, se Geat vyfintil a doprovázen Mercy a ufounem se vydal na dalekou cestu. Ufo to bralo jako normální výlet. Akorát tentokrát jeli autem. A všimla si, že Mercy má pod koženou bunou ukrytou nějakou zbraň.
Cetou navštívili několik míst. Kdysi když se cestovalo koňmo znamenala každá zastávku na přespání. Některá z těch míst byla celkem děsivá. Černé kamenné sluje vypálené kouřem, bahnité brody, nedostupná lesní zákoutí. Některá byla hezká. Vrcholek kopce s nádherným výhledem. Jezírko pod vodopádem. Neskutečně rozložitý prastarý dub.
To byla poslední zastávka několik mil od cíle. Tam strávili noc. Kolem mohutné vatry. Geat vytáhl z kufru auta starou výzbroj a většinu noci jí čistil a leštil. Mercy hledíc do ohně zdolala několik lahví archivního rumu. Ufo zabalené do hromady kožešin usnulo jako miminko. Přitulené k Ziggymu, plyšovému medvídkovi, kterého Mercy tajně napuštěla opiem.
Na vzdálených kopcích zářily dva další ohně.
Ufo probudil ostrý paprsek slunce. Žduchla do Mercy. Blondýnka se opřela o lokty a protáhla. Byly samy.
To bylo samozřejmé. Akce měla začít přesně za úsvitu.
Mercy se zvedla a došla si do kufru pro další láhev rumu. Pak si sedla vedle doutnajícího ohniště a zívala.
"Mohla by jsi přestat ožužlávat toho medvěda?"* Obrátila se k ufounovi.
"Já nevím proč to dělám." Odpověděla dívka. "Je mi zima... Proč to nehoří." Podívala se vyčítavě na Mercy.
"Človíčkovi je zima."* Usmála se Mercy, zvedla jeden z kamenů ohraničujících ohniště a přikutálela ho ufounovi k hlavě.
"Pálí! Pálí! Pálí!" vykřikla dívka a vyskočila. "Brrr." Zvedla ze země tolik kožešin kolik unesla a do prostřed doutnajícího popela postavila ešus se zbytkem čaje. Nazula si botičky a rozkočmo si stoupla nad ohniště.
Mercy zavrtěla hlavou a šla se trochu upravit. Promnula si obličej sněhem a zkoumajíc svůj odraz v neprůhledných oknech auta si srovnala vše tak aby to bylo co nejvíc sexy.
"A jéje. Já skoro zapoměla, že tam bude "Makarón"" Zahihňalo se ufo. Při tom ztratilo rovnováhu a pláclo sebou do sněhu.
Hned jak ufo vysrkalo čaj, který Mercy lehce fortifikovala přidáním půl litru rumu, vyrazily najít Geata. Sestoupily do údolí. Prošly bezpočtem trnitých křovin. Překročily několik zamrzlých potoků.
Ufo cítilo značnou nepřirozenost. Jako by byly někde kde by být neměly. Jako by to místo nebylo. Čula v tom nějaké skrývací kouzlo. A taky cítila, že je něco sleduje.
Pak narazily na pěšinku. Tu a tam jí dláždil kámen. A ta je dovedla ke kamenému kruhu. Dvanáct kamenných desek tvořících jakousi ohradu se tyčilo dva metry do výše. Všude bylo ticho. Ufo se čím dál víc paranoidně ohlíželo.
Scenérii šeidvého kamene, bílého sněhu a černých holých větví narušovala jediná barva. Rudá. Mercy se zastavila. Ufo, sledujíc víc co je za ním než před ním, pokračovalo. Soustředěně s otevřenými ústy. Zakopla a svalila se do sněhu.
"Teď sem ho viděla. Je támhle." Šeptalo ufo směrem k Mercy a ukazovalo do lesa. Mercy nevěřícně vrtěla hlavou.
"Eh, ech." Nad ufounem se ozvalo zakašlání. Dívka zvedla hlavu a zamžourala oslněná náhlým přetlakem červené barvy.
"Taky mě bolí v krku. Chceš hašlerku?" Prohlásilo ufo né šeptem. A vylovilo v kapse modrý bonbon.
Mercy odolávala nutkání začít hlavou tlouct do nejbližší kamené desky.
Ufo se narovnalo. Byla skoro stejně vysoká. Taky měla černé vlasy. Byly si celkem dost podobné. Jenom ty oči. Ufounovi oči byly tak tmavé, neproniknutelné, všechno se od nich odráželo. Ona měla modré. Azurově modré. Nekonečně hluboké.
Karkulka nejprve dloubla ufouna do tváře. Pak ho chytla za bradu a zátylek, kroutila dívce hlavou ze strany na stranu a důkladně si prohlížela každý kousek. Teď teprve začalo být ufo lehce nervózní. Z prstů, které se dotýkali její tváře do ní pronikalo něco co dosud nepoznala.
Mezitím uvnitř kruhu z kamenů už nešlo ignorovat co se děje venku. Nešlo o ufounovo breptání. V tuhle chvíli bylo naprosté ticho. Ticho před bouří.
Žena se zvlněnými zlatými vlasy opírající se o nejzápadnější kámen se zhluboka nahlas nadechla. Pak všichni tři otevřeli oči. Přišli ještě před východem. Teď se poprvé uviděli. Geat se opíral o kámen čtyři místa od její levé ruky. Jako doplnění dokonalého uspořádání seděl poslední čtyři místa od její pravé ruky a čtyři místa od levé ruky Geata.
Ufo si zrovna užívalo dotek, který byl příjemnější než obejmutí od Ziggyho, když se jí na remni sevřela ocelová pěst a odstrčila jí dva metry dozadu.
Pokud šlo o modré oči byly ty Mercyny vlemi světlé. Barva se skoro ztrácela. Ale dokud v nich nějaká barva byla, byla i naděje. Ve chvíli kdy zrudly bylo pozdě.
Trochu červeného nádechu v nich bylo. Těžko říct jestli šlo o démonickou sílu chystající se vybuchnout nebo jen o odraz Karkulčina pláště.
Další odkašlání se ozvalo mezerou mezi kameny zevnitř kruhu. Mercy i Karkulka současně pomalu otočily pohledy směrem k zeleným očím. Zlatovláska jako kočka před skokem přivřela oči. Obě se na patě otočily a vyrazili opačným směrem.
Mercy s ufonem se usídlily z druhé strany Geatova kamene. Našly tam velký koš s piknikovou výbavou.Ufo prostrčilo hlavu mezi kameny a snažilo se sledovat rozhovor uvnitř. Ale jelikož jí nenainstalovali podporu pro dávno zapomenuté jazyky, rozuměla houby.
Mercy se opírala o kámen a snažila se dohlédnout co nejdál po obvodu kamené ohrady. Ony dělaly společnost Geatovi, Keltka si přivedla svojí roztomilou červenou čápočku, ale Říman přišel sám. Odolávala pokušení přesunout se na jeho třetinu.
Ufo přestalo bavit sledovat rozhovor, kterému nerozuměla a obrátila se k okolnímu lesu.
"Hej, ta vobluda má Ziggyho!" Vykřikla dívka najednou a vyběhla za vlkem nesoucím v tlamě malého plyšáka.
"Tak to bude za chvíli docela zmaštěnej."* Usmála se Mercy.
Jelikož ufo postrádalo pud sebezáchovy, nedělalo mu problém honit po lese obrovkého vlka zabijáka. Zvíře si s ní hrálo způsobem připomínající lidský. Snadno mohlo utéct, ale zpomalovalo a kroužilo. Tak aby dívku neztratilo.
Potom kroužilo už trochu víc. Lidsky to moc nevypadalo. Nakonec ho ufo našlo. Na paloučku. Byl jako předoucí kočička. Ufo se s nním chvíli mazlilo, pak vzalo Ziggyho a vrátilo se ke kamenému kruhu.
Všichni byli pryč. Všichni až na tu divnou starou zlatovlásku. Teda vůbec nevypadala staře. Maximálně na třicet.
Jelikož ufo postrádalo pud sebezáchovy, vstoupilo do kamenného kruhu, keclo sebou do prostředka a nechalo volnost svým mluvidlům.
"Proč jseš tak stará?"
"Narodila jsem se už dávno..."
Ufo chvíli znejistělo. Žena proti ní vůbec nepohla ústy, ale stejně jí slyšela.
"To nemyslím. Proč nevypadáš tak mladě jako já nebo Mercy?"
"Chtěla jsem zastavit svoje stárnutí, ne se vrátit do puberty."
"Jó to chápu." Zakřenilo se ufo. "Počkat. Mercy není v pubertě."
"Vážně? A jak se to pozná?"
Ufo se začalo nekontrolovaně hihňat. Pak si otřelo slzy a pokačovalo.
"Puberta je fakt na houby." Povzdechlo. "Člověk se nemůže zbavit toho pnutí tady dole." Ufo ukázalo na zip u kalhot.
"Ty nejsi člověk."
"Hele!" Vykřiklo ufo. "O to je to horší." Ufo se rozohnilo. "Jednou vybuchnu a svět se rozkočí na dva kousky."
"Všichni kromě tebe to zvládají." Zlatovláska se rozhlédla do leva, do prava. Nikde nikdo.
Ufo zpozornělo. To byl určitě nějaký chyták. Že by to mělo souvislost s tím co dělá Mercy s Římanem, nebo Geat s Karkulkou....?
"Když Mercy mi nedovolí chodit na rande. A už vůbec ne to... prý bych mohla někomu ublížit."
Zlatovláska beze slova přykývla.
"Ale ty s nikým nerandíš, takžéééé..?" Ufo nasadilo výraz Kolombo. S jedním okem na půli cesty. "To musí jít i nějak jinak." Vyrukovalo s dedukcí.
Zlatovláska beze slova přykývla.
Ufo si jí chvíli prohlíželo. Jen tak seděla a nic nedělala. Dívka si zula boty a pokusila se napodobit její posed. Sednout na zadek. Levou nohu ohnout v koleni, kotník přitáhnout k tělu. Pravou nohu ohnout v koleni...
"Musíš se narovnat." Vnukla jí Kelta po chvíli, kdy si ufo poradilo s končetinami.
"Ty vole kdo tohle vmyslel?" Poznamenalo ufo snažíc se zároveň nplácnout sebou do zadu a utrhnout si pravou nohu, která odmítala pasovat pod levou.
"Pataňdžali si myslel, že to vymyslel." Usmála se zlatovláska.
"A co teď..." Ufo mělo trpělivost animovaného lemura.
"Teď se tvoje tělo uvolňuje."
"Vážně?" Ufo zpozornělo. Nemělo tušení co je to sugesce. Takže akorát sledovalo jak se jeho tělo uvolňuje a...
"Vstávej smažko."* Mercy decentně probrala ležící ufo špičkou boty, kterou dívce tlačila do čela.
"Nejsem smažka!" Vykřiklo ufo a zakouslo se Mercy do kotníku.
Následoval výbuch.
Karkulka nalezla svého zlého vlka ve značně rozmazaném stavu. Netrvalo jí dlouho přijít na to co se stalo. Netrvalo dlouho a její neomylný čich jí neomylně dovedl k Mercy.
Když to celé skončilo zůstalo Ufo sedět uprostřed toho co zbývalo z kruhu kamenů a prastarého lesa. Oči na vrch hlavy. Strnulé v děsivé křeči.
V životě nevidělo něco tak strašlivého.
A to většinu života prožilo v pekle.
Od té doby se už ufo nebojí své démonické stránky. Bojí se své ženské stránky.
*Překlad ze slangové američtiny
úterý 26. prosince 2017
pondělí 26. prosince 2016
leden 2017 - Kde se to vypíná?
Mercy vstoupila do podzemní síně stejně jako pokaždé, když byla líná se přemisťovat jako člověk. Přišla krbem. V záplavě plamenů a kouře. V záplavě kouře by asi přišla i tak. Její mazlavá dehtová cigaretka by nesplnila ani emisní normu pro kontajnerovou nákladní loď.
Pro zlenivělou Mercy výhodný způsob přepravy měl jeden nedostatek. Absolutně jí nemohl připravit na to co uvidí a hlavně uslyší, ve chvíli kdy překročí práh podzemního sídla.
Kdyby přišla normálně, podzemními chodbami a tunely, už z dálky by jí varovalo trhavé vrzání houslí a otřepaná francoužština jakéhosi hejhuly z bažiny.
Ufo už si prošlo kompletní genezí posluchače metalu od klasického hevy metalu až po blicí dead metal. Nakonec ale usoudilo, že démoničnost hudby netkví v ponurých a tvrdých tónech. Ale ve schopnosti hudby přivádět lidi k šílenství.
S touto myšlenkou se dalo do zkoumání hudebních vod. Nyní doslova tonulo v bažinách. Mohl za to hlavně inteligentní vyhledávač. Ufo ho natolik zkazilo svými zvrácenými dotazy, že už dával v podstatě jen zvrácené zkázonosné odpovědi a našeptával věci, na které by ufo nikdy samo nepřišlo. Věci na které nikdy nikdo neměl přijít.
Mercy se z náhlého útoku swamp rocku dělaly mžitky před očima. Pohledem hledala ufo a nebo zdroj tohoto vpravdě démonického rámusu. Ufoholka ale dostala k vánocům tablet a tím dokázala ovládat reprosoustavu 62+1 s výkonem jednoho megawatu i vzdáleně. Tablet zahrabaný kdesi v ufounově pokoji pak přehrával nekonečnou sérii prohlížečem doporučených songů.
Ufo vůbec nebylo doma.
Mercy bezmocně hleděla do útrob dívčina pokoje plného polštářů, šátků, náramků, řetízků, knih, obalů od čokolády, bot, barevných lahviček a zvířecích i lidských kostí. V podstatě by stačilo pokojem jen zatřepat. Náhodným smísením barevných lektvarů, chemikálií a prášků by došlo k zničujícímu výbuchu.
Po úlevné chvilce, kterou poskytla reklama na krematorium, následovala amatérská cover verze největších kadžunských vypalováků z východního břehu Mississippi.
Tou dobou už Mercy proklela celou frankofonní populaci na planetě a v záplavě dalších sprosťáren v pomatení smyslů slibovala hurikán a povodně. Zapomnějíce při tom, že jediný živel kterým ona vládne je oheň.
Mercy, po té co se pokusila vypnout tablet náhodnými údery palcátem do ufounovi peřiny, začala v almaře hledat handgranát, který si sem založila po poslední válce, pro případ nejvyšší nouze.
Nouze přišla, když přenoska gramofonu v internetovém přehrávači přeskočila k líbeznému love songu od madičké, blonďaté vždy usměvavé Taylor. Granát z produkce wermachtu i po sedmdesáti letech spolehlivě přerovnal celý ufounův pokoj naruby.
Po chvilce zvonění v uších Mercy zjistila, že Taylor si vesele zpívá dál. V tu chvíli jí došlo, že tablet může být kdekoliv. Pod gaučem, za gaučem, v kredenci, v ledničce, v mrazáku, v knihovně, ve zbrojnici. Prostě kdekoliv.
Přesně jak ufo čekalo. Už krátké vystavení jejímu playlistu dovedlo subjekt na hranici šílenství. A šílení lidé dělají šílené věci. Zvlášť když mají od poslední války v almaře schovaný nějaký Oppenhaimrův prototyp.
Geat pak musel, aby se dostal domů, vyhloubit ve skále další tunel. A pak z gruntu nové podzemní sídlo.
Už po několika dnech se podařilo ufounův tablet najít a vypnout. Byl ve Stauffenbergově aktovce, kterou měla Mercy už od poslední války schovanou v almaře. Pro případ, že by musela jít na jednání s Hitlerem nebo jiným podobně učesaným člověkem.
Pro zlenivělou Mercy výhodný způsob přepravy měl jeden nedostatek. Absolutně jí nemohl připravit na to co uvidí a hlavně uslyší, ve chvíli kdy překročí práh podzemního sídla.
Kdyby přišla normálně, podzemními chodbami a tunely, už z dálky by jí varovalo trhavé vrzání houslí a otřepaná francoužština jakéhosi hejhuly z bažiny.
Ufo už si prošlo kompletní genezí posluchače metalu od klasického hevy metalu až po blicí dead metal. Nakonec ale usoudilo, že démoničnost hudby netkví v ponurých a tvrdých tónech. Ale ve schopnosti hudby přivádět lidi k šílenství.
S touto myšlenkou se dalo do zkoumání hudebních vod. Nyní doslova tonulo v bažinách. Mohl za to hlavně inteligentní vyhledávač. Ufo ho natolik zkazilo svými zvrácenými dotazy, že už dával v podstatě jen zvrácené zkázonosné odpovědi a našeptával věci, na které by ufo nikdy samo nepřišlo. Věci na které nikdy nikdo neměl přijít.
Mercy se z náhlého útoku swamp rocku dělaly mžitky před očima. Pohledem hledala ufo a nebo zdroj tohoto vpravdě démonického rámusu. Ufoholka ale dostala k vánocům tablet a tím dokázala ovládat reprosoustavu 62+1 s výkonem jednoho megawatu i vzdáleně. Tablet zahrabaný kdesi v ufounově pokoji pak přehrával nekonečnou sérii prohlížečem doporučených songů.
Ufo vůbec nebylo doma.
Mercy bezmocně hleděla do útrob dívčina pokoje plného polštářů, šátků, náramků, řetízků, knih, obalů od čokolády, bot, barevných lahviček a zvířecích i lidských kostí. V podstatě by stačilo pokojem jen zatřepat. Náhodným smísením barevných lektvarů, chemikálií a prášků by došlo k zničujícímu výbuchu.
Po úlevné chvilce, kterou poskytla reklama na krematorium, následovala amatérská cover verze největších kadžunských vypalováků z východního břehu Mississippi.
Tou dobou už Mercy proklela celou frankofonní populaci na planetě a v záplavě dalších sprosťáren v pomatení smyslů slibovala hurikán a povodně. Zapomnějíce při tom, že jediný živel kterým ona vládne je oheň.
Mercy, po té co se pokusila vypnout tablet náhodnými údery palcátem do ufounovi peřiny, začala v almaře hledat handgranát, který si sem založila po poslední válce, pro případ nejvyšší nouze.
Nouze přišla, když přenoska gramofonu v internetovém přehrávači přeskočila k líbeznému love songu od madičké, blonďaté vždy usměvavé Taylor. Granát z produkce wermachtu i po sedmdesáti letech spolehlivě přerovnal celý ufounův pokoj naruby.
Po chvilce zvonění v uších Mercy zjistila, že Taylor si vesele zpívá dál. V tu chvíli jí došlo, že tablet může být kdekoliv. Pod gaučem, za gaučem, v kredenci, v ledničce, v mrazáku, v knihovně, ve zbrojnici. Prostě kdekoliv.
Přesně jak ufo čekalo. Už krátké vystavení jejímu playlistu dovedlo subjekt na hranici šílenství. A šílení lidé dělají šílené věci. Zvlášť když mají od poslední války v almaře schovaný nějaký Oppenhaimrův prototyp.
Geat pak musel, aby se dostal domů, vyhloubit ve skále další tunel. A pak z gruntu nové podzemní sídlo.
Už po několika dnech se podařilo ufounův tablet najít a vypnout. Byl ve Stauffenbergově aktovce, kterou měla Mercy už od poslední války schovanou v almaře. Pro případ, že by musela jít na jednání s Hitlerem nebo jiným podobně učesaným člověkem.
sobota 22. října 2016
451 AD - Mythbusters
"Legionáři. Chceš snad žít věčně?"*
"Ano?"* Odpověděl bázlivý hlas.
"Tak si stoupni rovně!"*
Rozkaz zazněl s takovým klidem a suchostí, že se oslovený legionář přestal kynklat a zaujmul pevný a rozhodný postoj.
Trochu ho znervózňovalo to vytrvalé civění do temného lesa.
Stáli na jeho kraji. Celá legie.
Tu ale neviděl. Stál v první řadě. Jediný co měl před sebou byly stromy a mezi nimi pobíhající ječící démoni? Nebo zvířata?
Byli to vůbec lidi? Vyprávěli se různé zvěsti o těch divoších. Hrůzu nahánějící zvěsti.
Legionář na sucho polkl a ohlédl se. Zbytek legie zachvacovala nervozita. Čím dál častěji se ozývaly motlitby a kletby. Padaly jména všech bohů. Někdo taky šeptem volal maminku.
Celá legie byla rozdělena do malých čtverců zvaných manipuly. Každý měl deset řad po dvanácti mužích. Manipuly stályv řadách za sebou. Legie tvořila šachovnici opancéřovaných čtverců. Jeden jako druhý, všechny stejné.
Tedy skoro. Manipul, ke kterému patřil nyní již zcela soustředěný legionář, se na první pohled od ostatních lišil. Tito muži nevypadali jako by se měsíce prodírali nehostinými lesy a mokřinami. I přesto, že prošli těmi nejhoršími a nejtemnějšími barbarskými kraji. Jejich pancíře, štíty, kopí a každá součást výstroje byly dokonale vyleštěny. I jejich formace vyzařovala větší kvalitu než ostatní čtverce. Stáli jak vysochaní a klidně čekali.
Neměli větší víru v bohy a posmrtné radosti než ostatní.
Nevěřili v žádné bohy.
Nevěřili na démony.
Nebáli se rituálů a nenosili žádné ochrané amulety.
Pokud některého z nich na chvíli zacvhálila panika, stačilo se ohlédnout. Vždycky tam někde byl. Vedle nich nebo za nimi.
Jejich centurion. Dokázal sledovat i řeku ohně s takovým klidem, že to bylo až nakažlivé.
I v té nejzuřivější bitvě byl pořád v klidu.
Nejdřív z něho měli legionáři obavy. Nechápali jak je možné, že je pořád tak klidný. Jejich víru v bohy, amulety a pověrčivé ochrané rituály postupně nahradila větší jistota.
Jistota, že i když se země rozestoupí a začnou z ní vylézat hnijící monstra, jejich centurion to bude s klidem pozorovat, pak zavelí do útoku a všichni to nakonec přežijou.
Ozvalo se mnohé zatroubení rohů a děsivý řev.
Masa do kůže oděných nabuzených barbarů se rozhodla konečně věnovat bojové činnosti. Sestávalo se to z krátkého sprintu zakončeného nárazem do hradby štítů. Legie začaly pod tlakem ustupovat. Kromě jednoho manipulu, který se ani nehnul. A sousedního, který sice nezářil tak jako ten první, ale ve srovnání se zbytkem legie vynikal. Oba manipuly byly součástí jedné kohorty které velel ten samý centurion.
Druhý manipul měl sice vlastního centuriona. Ale tento "seržant" z kategorie "silný, blbý a agresivní" následoval svého nadřízeného s tupou vytrvalostí ve všem.
Atmosféra houstla. Nelidské kvílení se neslo vzduchem spolu s šípy, kopími a kameny. Muži prvního manipulu nepolevovali. Neměli ani čas se ohlédnout, ale věděli, že tam je. A že se tváří jako by se nic nedělo. Jednou z jeho nejmocnějších zbraní byla píšťalka. Když byli legionáři na čele jednotky unavení bojem, ozval se táhlý hvizd. První linie se prosmýkla mezi štíty mužů za sebou, řadu za řadou až na konec jednotky.
Tam se obrátili tváří k nepříteli a zformovali desátou řadu. Legionáři takhle cirkulovali během bitvy neustále.
Pomalu dopředu a když to úplně ve předu přežili, rychle dozadu.
Centurion věnoval, každému krátký pohled plný uznání. To jim dodalo odvahu znovu se postavit do fronty na na místo v první lini.
Ať už byli kdekoliv zůstávali klidní. Pokaždé když se ozvala píšťalka, věděli, že tam pořád je. Podle zvuku poznali i kde je.
Píšťalka měla ještě jeden magický efekt. Dávala jim jistotu. Ozývala se pravidelně ze zadní řady a oznamovala, že boj probíhá zcela organizovaně a bez problémů.
Problémy přišly ve chvíli kdy se o hrabu římských štítů rozbily řady největších bitevních nadšenců z řad barbarů a přes jejich mrtvoly nastoupili oddíly dalo by se říci profesionálů.
I pod jich drtivými údery zachovávali legionáři klid. V podstatě se těšili, až to s nimi začne být opravdu nahnuté.
Ta chvíle přišla, když se na řadu dostali ošlehaní vousatí barbaři s těžkými sekerami. V dřevorubeckém klání se střetli se šíty legionářů.
Tlak zesílil.
Pak to přišlo.
To nejlepší kouzlo s píšťalkou.
Ozvala se o něco blíže. Centurion pečlivě sledoval muže stahující se z první linie. Podle jejich stavu rozhodoval o tempu střídání a občas zamíchal s celou zadní sestavou.
Když začala situace vypadat beznadějně, poklepal na rameno nejvíce otlučenému legionáři v desáté řadě. Legionář s viditelnou úlevou udělal krok vzad. Centurion zaujal jeho místo. A pak se začali dít věci.
S každým kolem se píšťalka ozvala o krok blíže k první lini.
Legionáři byli v tranzu. Bylo to jako odpočítávání. Deset, devět, osm...
Odpočítávání na jehož konci se uprostřed linie proti barbarům postaví sám centurion. Že se to blíží mohli barbaři tušit z červené chocholky jeho přilby. S každým zvukem píšťalky o přiblížila.
Po té co odpočítávání dospělo k nule, vystoupil centurion o krok před celou linii.
Po zpacifikování kritické situace, se protáhl zpět na své místo v zadu.
Odtud na nepřátele občas něco hodil. To byla jedna z dalších věcí, kterou byl známý nejen svým mužům. V průběhu bitvy si krátil dlouhou chvíli tím, že sbíral na zemi ostré předměty a zbraně. Házel je nejšpičatějším koncem napřed na hlavy nepřátel. Občas mu takový předmět přinesl i pomocný člen legie, který neuměl házet.
Po nějaké době barbarům došlo, že hlavou ani ničím jiným zeď štítů neprorazí. Zatroubili k ústupu.
Některé části legie se je jaly neorganizovaně pronásledovat.
Centurion předstoupil před svém muže. Kývnutím ocenil jejich výkon a pak s klidem vykročil do lesa.
Muži ho zvědavě následovali. V podstatě to vypadalo jako exkurze po barbarských reáliích.
Pečlivě sledovali každý jeho krok. Kam se dívá, každou věc, kterou bere do ruky. Přemýšleli co dnes asi hledá. Zamířil ke skupině proutěných zdí na mítině mezi stromy. Chvíli se přehraboval ve schořelých trámech na zemi. Přesně jak předpokládal.
Ta ohnivá bestie, kterou barbaři vyvolali hlučným rituálem. Ten nelítostný démon, kvůli kterému muži na pravém křídle legie neudrželi pohromadě formaci a některé z tělních tekutin, byla jen alegorická konstrukce z drátů a velmi hořlavého materiálu.
A takhle se to stalo.
Takhle legionáři ztratili víru ve své bohy. Viděli svého centuriona tolikrát vytahovat na světlo pravdu o démonech. V každém kouzle našel trik. Každý rituál rozebral a popsal. Nezbylo nic nadpřirozeného. Nic v co by šlo věřit.
Bylo toho hodně. Jejich jednotka se stala známou v řešení záhad a vyhánění démonů. Už několik let cestovali po celé evropě. Bořili mýty a pověry.
Asi proto byli hned po bitvě pověřeni dalším úkolem.
Římané kontrolovali celou Galii. Tak se to prezentovalo už od dob velkého Caesara. Nicméně úzká skupina zasvěcených věděla, že to není tak úplně pravda.
Římané ovládali celou Galii až na jednu malou vesničku plnou odbojných Galů, kteří prý mají kouzelný nápoj co jim dává nadlidskou sílu.
Cesta na místo jim po římských rychlostních cestách netrvala více než týden. Celá jejich kohorta dostala na starost jednu ze čtyř pevností obkličujících galskou vesnici.
Obkličujících bylo silné slovo. Oblast byla zalesněná. Neměli kontrolu nad pohybem Galů dovnitř ani ven.
Oba centurioni vylezli na strážní věž a s mapou nakreslenou na pergamenu se snažili určit polohu vesnice a zbylých tří pevností.
Přerušil je šrumot mezi mužstvem na hradbách. Legionáři sledovali jak se kousek od pevnosti prochází nějaký galský chasník. Tvářil se při tom skutečně velmi neohroženě. Každou rukou si k tělu tiskl černého kance.
"Někdo říkal, že mají druida co jim vaří kouzelný nápoj. A díky němu mají obrovskou sílu."* Prohlásil roztřeseným hlasem mladší centurion.
Muži na hradbách se s ustaranými výrazy otáčeli ke strážné věži, aby se ujistili, že starší centurion se tváří jako by se nic nedělo.
"Takže tady v těch lesích jsou kanci? Vyrazím si na lov. Jde někdo se mnou?"* Vůdce jednotek s úsměvem pokýval hlavou a sestoupil na nádvoří mezi kasárenské budovy. Nikdo se nepohnul.
I přes všechno čím prošli, to co našli v pevnosti, jim nahánělo hrůzu. Římské zbraně zohýbané nadlidskou silou. Pancíře, které vypadali jako by je někdo promáčkl pěstí.
"Než se vrátím, dejte to tady do pucu a ať se všechna výstroj leskne!"*
Centurion už měl slušnou teorii toho všeho. Pokaždé když se neopatrný legionář ztratí v lese, najdou jeho ostatky v takovém stavu jako by ho přepadl Gal s nadlidskou silou. A hned jak se Galové dozvěděli, že dorazila do pevnosti čerstvá posádka, vyslali na uvítanou komedianta se dvěmi vycpanými vepři v podpaží. Ten chlapík měl červený pláštík Karnautů, kmene který se ve válkách galských snažil zachovat neutralitu. Takhle si mohli spokojeně žít, chráněni strachem. Nědělali potíže, tak je Řím nechával být.
Vzal si velký lovecký oštěp a sám vyrazil do lesa. Stejně jako Římané nedokázali kontrolovat pohyb Galů v okolí, nemohli to dokázat ani Galové. Zvláště když se někdo pohyboval jako zkušený lovec, tiše a nenápadně.
Měl políčeno na kance. Vydal se hledat mezi duby.
Ohromné stromy nešlo ze strážní věže přehlédnout. Přesně vědel kam zamířit.
Nemohl si nevšimnout, že tu a tam jsou vysoko v korunách stromů zavěšeny části pomačkané legionářské výstroje. Na zemi pod nimi se váleli potrhané sandály.
U vstupu do dubového háje našel ohnutý meč. Podrobně ho prozkoumal. Hledal místa kde by udeřilo kladivo nebo jiný důkaz, že je to práce kováře. Nenašel nic.
Stejně nevěřil, že římský gladius jde ohnout aniž by se zlomil.
Došel k největšímu dubu. Vyrůstal uprostřed kruhu nízkých kamenů. Z jedné větvě visela přilba. Přilba centuriona promáčknutá na čele.
Oštěpem jí rozhoupal. Bylo to jako všechny ty ostatní báchorky a povídačky se kterými se setkal.
"Radši to nech napokoji Římane a zmiz odsud! Dávám ti poslední možnost odejít v míru."* Ozvalo se z větví stromu poněkud archaickou latinou. Źenským hlasem.
Říman na nic nečekal. Zabodl oštěp mezi kořeny a vyskočil na nejnižší větev. Hbytě se vytáhl na první rozvětvení. Odtud to bylo jako lézt po žebříku.
Stoupal kolmo vzhůru. První co zahlédl byla ladná ženská nožka se zlatým řetízkem kolem kotníku. Zmizela v nejvyšším patře stromu.
Nebyl si jistý zda poslední větev dokáže unést dva lidi. Dva lidi z nichž jeden je rozlobená žena.
Na nejvyšším rozdvojení se vydal po sousedící větvi. Ve chvíli kdy prorazil hlavou nad korunu stromu, naskytl se mu nebývalý rozhled.
Zlatovlasá žena nakrčila nosík a obdařila ho rozhněvaným pohledem.
Ženy se na něj takto dívaly už od pěti let. Nevěnoval tomu pozornost.
Obrátil hlavu ke své pevnosti v dálce. Zamával červeným chocholem. Byla slušná šance, že ho hlídka uvidí. Bylo brzy na to, aby legionáři začali flákat povinosti. Zatím měli oči na vrch hlavy.
Když se obrátil zpět ke Galce, mávala mu před obličejem zlatým srpem.
To už taky viděl. Chytil jí za zápěstí a přitáhl větve k sobě.
Obvykle tohle stačilo. Přitisknout si dívku k hrudníku. V těsné blízkosti holky opouštěl vztek a nastupovaly jiné intenzivnější a bouřivější city.
Tohle bylo nové. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo fungovat i obráceně.
Poslední co si pamatoval bylo jak jí rozepíná sponu na rameni.
Když se probral byl zpátky na zemi.
Seděla obkročmo na něm a podrobně si ho prohlížela.
On nezůstal jen u toho, že by si jí prohližel. Ve chvíli, kdy zapojil ruce, ho odstrčila a vstala.
Nenápadně se ohlédl po svém oštěpu a meči.
Trochu mimo dosah. Nezvedl se. Jen se opřel o lokty do pohodlného ležerního polosedu.
Její rozčilení. To jak se hlasitě nadechovala a vydechovala. Ten Pohled.
Něco to v něm probouzelo. Něco silného.
"Nikdy jsem nepoznala drzejšího Římana než ty."*
Říman nasadil americký úsměv.
"Všichni Římani co se sem odváží, jsou ověšeni amulety a nešetří ochranými gesty."*
"Já mám svůj amulet tady."* Poplácal rukou zem.
Země?" Sehnula se.
Její ruka se dotkla listí...
"To je můj amulet!"* Vykřikla.
V tu chvíli mu rukou projel výboj energie.
Zvědavě si prohlížel svojí dlaň.
"Jak to děláš?"* Zeptal se po chvíli. Jen se zamračila.
"Proč jsi sem přišel?" To ona tu kladla otázky.
"Přišli jsme prověřit pověst o vesnici plné Galů nacucaných kouzelným nápojem. Má jim dávat nadlidskou sílu." Pohledem přejel k promáčknuté přilbě houpající se ve větru.
"Ty jsi ten centurion, který ničí mýty?"* Její oči se sevřely. Vytrhla oštěp ze země. Hrot mířil k jeho srdci. A...
Zlomila oštěp jako suchou větvičku. Jediný sval se jí při tom nenapnul.
"Tady je tvá odpověď."* Hodila mu obě poloviny.
Chvíli si je prohlížel. Vstal a sebral ze země i meč. Nebránila mu. Něco mu říkalo, že jí s ním nemůže ublížit. A že ani ona mu neublíží. Udělala z něj dalšího, kdo bude šířit legendu o nadlidsky silných Galech.
"Jsem si jistý, že ten chlapík s kanci podpaží, byl stejně silný jako kterýkoliv z mých mužů. Oni nejsou méně pověrčiví a ustrašení než jiní legionáři. Jenom nemají čas na hloupé řeči. Hlavní o co se starají je, jestli mají dobře vyleštěný pancíř."*
"Ten chlapík s kanci..."* Začala pomalu. Váhala. "Je trochu vyjímka. Když byl malý, měl... umh... nehodu."*
Přistoupila k němu. Položila mu ruku na hruď. Znovu to ucítil. Vzedmutí síly. Rozlévala se jím. Až do konečků prstů.
Rozhodl se toho využít. S touhle novou silou by to možná šlo. Jednou rukou jí chytl za rameno, druhou kolem pasu. Přitáhl jí k sobě.
Ne. První na lopatkách byl zase on. Na tuhle holku bude potřebovat víc síly... Nebo méně odporu.
Stála a prohlížela si ho. Nevěděla co s ním má dělat.
"Mohu celé vesnici propůjčit sílu. Na chvíli dost dlouhou na to, aby jsme vás odrazili."* Uzavřela to nakonec.
Znovu se zvedl a oprašoval si hlínu a listí.
"Respektuji, ty kteří se snaží udržet mír."* Lehce se uklonil jí a prastarému dubu. "Mám podezření, že nás velení posílá od čerta k ďáblu, buď aby se nás zbavilo nebo aby nás drželi dál od Říma, který je celý postavený na lžích a pověrách."*
"Uvítej pobyt v našem kraji jako odpočinek a užívej počasí..."* To bylo poprvé co se na něj usmála.
"Nevím, očekává se, že to tu vyřešíme nebo při tom padneme."* Chvíli si prohlížel svojí přilbu. Pak jí zahodil. Přistoupil k dubu. Odřízl starou rozbitou přilbu, přeleštil jí a nasadil si jí. "Zkusím vymyslet něco co ochrání mír." Podíval se na ní. Vousatá tvář v zašlé proražené přilbě.
O krok ustoupila.
"S tím si neděl starosti Římane. Mnohem větší zlo se probudilo. Vaše jednotka se brzdy vydá na pochod..."*
Zpozorněl. Znělo to jako všechny prorocké řeči, které vyslechl v okolí chrámů. Zlo, vždycky se od někud vynoří.
"... přichází Atila."* Dodala tiše.
"Atila. Jeho legenda je silná. Jestli je pravdivá nebudeme to jenom my, ale i vy."* Znovu před ní předstoupil.
"Galové dávno ztratili vůli žít. Tolik se těší na posmrtný život, že se vrhají do předem prohraných bojů. Jestli něco dokáže odrazit Mandžuky, je to bezbožný Řím a jeho touha přežít za každou cenu... Beze cti."*
"Ne celý Řím je takový."* Usmál se.
"Zatím jsem potkala jenom jednoho Římana, který je jiný."*
"Já jsem Max."* Uklonil se. "Jestli mi dají rozkaz, půjdu a podívám se na pověsti kolem těch ďáblů z východu. Vyřešíme to nebo při tom padneme."*
"Buď opatrný Římane,"* laškovně se usmála. "Dokud budeš kráčet po správných cestách bude Brigid, bohyně Země vždy s tebou." Nohou přejela obloukem dubové listí na zemi."*
Opět ucítil to vzedmutí síly. Tentokrát už se o nic nepokoušel. Jen se usmál. Sebral své bezcenné zbraně a vyrazil ke kraji lesa.
V pevnosti ho netrpělivě očekávali. Nasáčkovaní na hradbách. Oči na vrch hlavy.
S úsměvem prošel branou.
"Divočáka se mi ulovit nepodařilo. Zlomil jsem oštěp." Podal zbytky oštěpu dokola. Legionáři je doslova studovali.
"A co ti Galové?"* Nevydržel napětí mladší centurion.
"Potkal jsem je."* Přikývl a sňal si přilbu. "Můžete mi tohle dát do pořádku?"* Podal přilbu pobočníkovi. Výraz všech legionářů přešel do bělavého odstínu.
"A co ten kouzelný nápoj?"* Všem se zatajil dech.
Centurion se nadechl. Během dramatické pauzy přejel pohledem zem. Znovu to vzedmutí síly. Lehce přešlápl. Zesílilo.
Přešel k jednomu z velkých balvanů používaných k zatarasení brány. Chytl ho, zvedl nad hlavu a udeřil s ním do druhého kamene. Oba praskly na dva kusy.
"Trochu jsem si toho loknul."* Dodal s úsměvem.
Jestli měli zastavit hordu z dalekých východních stepí, musel posílit i vlastní legendu.
O pár dní později přišly nové rozkazy. Kohorta vedená neohroženým centurionem se vydala na další misi.
* Překlad z latiny
"Ano?"* Odpověděl bázlivý hlas.
"Tak si stoupni rovně!"*
Rozkaz zazněl s takovým klidem a suchostí, že se oslovený legionář přestal kynklat a zaujmul pevný a rozhodný postoj.
Trochu ho znervózňovalo to vytrvalé civění do temného lesa.
Stáli na jeho kraji. Celá legie.
Tu ale neviděl. Stál v první řadě. Jediný co měl před sebou byly stromy a mezi nimi pobíhající ječící démoni? Nebo zvířata?
Byli to vůbec lidi? Vyprávěli se různé zvěsti o těch divoších. Hrůzu nahánějící zvěsti.
Legionář na sucho polkl a ohlédl se. Zbytek legie zachvacovala nervozita. Čím dál častěji se ozývaly motlitby a kletby. Padaly jména všech bohů. Někdo taky šeptem volal maminku.
Celá legie byla rozdělena do malých čtverců zvaných manipuly. Každý měl deset řad po dvanácti mužích. Manipuly stályv řadách za sebou. Legie tvořila šachovnici opancéřovaných čtverců. Jeden jako druhý, všechny stejné.
Tedy skoro. Manipul, ke kterému patřil nyní již zcela soustředěný legionář, se na první pohled od ostatních lišil. Tito muži nevypadali jako by se měsíce prodírali nehostinými lesy a mokřinami. I přesto, že prošli těmi nejhoršími a nejtemnějšími barbarskými kraji. Jejich pancíře, štíty, kopí a každá součást výstroje byly dokonale vyleštěny. I jejich formace vyzařovala větší kvalitu než ostatní čtverce. Stáli jak vysochaní a klidně čekali.
Neměli větší víru v bohy a posmrtné radosti než ostatní.
Nevěřili v žádné bohy.
Nevěřili na démony.
Nebáli se rituálů a nenosili žádné ochrané amulety.
Pokud některého z nich na chvíli zacvhálila panika, stačilo se ohlédnout. Vždycky tam někde byl. Vedle nich nebo za nimi.
Jejich centurion. Dokázal sledovat i řeku ohně s takovým klidem, že to bylo až nakažlivé.
I v té nejzuřivější bitvě byl pořád v klidu.
Nejdřív z něho měli legionáři obavy. Nechápali jak je možné, že je pořád tak klidný. Jejich víru v bohy, amulety a pověrčivé ochrané rituály postupně nahradila větší jistota.
Jistota, že i když se země rozestoupí a začnou z ní vylézat hnijící monstra, jejich centurion to bude s klidem pozorovat, pak zavelí do útoku a všichni to nakonec přežijou.
Ozvalo se mnohé zatroubení rohů a děsivý řev.
Masa do kůže oděných nabuzených barbarů se rozhodla konečně věnovat bojové činnosti. Sestávalo se to z krátkého sprintu zakončeného nárazem do hradby štítů. Legie začaly pod tlakem ustupovat. Kromě jednoho manipulu, který se ani nehnul. A sousedního, který sice nezářil tak jako ten první, ale ve srovnání se zbytkem legie vynikal. Oba manipuly byly součástí jedné kohorty které velel ten samý centurion.
Druhý manipul měl sice vlastního centuriona. Ale tento "seržant" z kategorie "silný, blbý a agresivní" následoval svého nadřízeného s tupou vytrvalostí ve všem.
Atmosféra houstla. Nelidské kvílení se neslo vzduchem spolu s šípy, kopími a kameny. Muži prvního manipulu nepolevovali. Neměli ani čas se ohlédnout, ale věděli, že tam je. A že se tváří jako by se nic nedělo. Jednou z jeho nejmocnějších zbraní byla píšťalka. Když byli legionáři na čele jednotky unavení bojem, ozval se táhlý hvizd. První linie se prosmýkla mezi štíty mužů za sebou, řadu za řadou až na konec jednotky.
Tam se obrátili tváří k nepříteli a zformovali desátou řadu. Legionáři takhle cirkulovali během bitvy neustále.
Pomalu dopředu a když to úplně ve předu přežili, rychle dozadu.
Centurion věnoval, každému krátký pohled plný uznání. To jim dodalo odvahu znovu se postavit do fronty na na místo v první lini.
Ať už byli kdekoliv zůstávali klidní. Pokaždé když se ozvala píšťalka, věděli, že tam pořád je. Podle zvuku poznali i kde je.
Píšťalka měla ještě jeden magický efekt. Dávala jim jistotu. Ozývala se pravidelně ze zadní řady a oznamovala, že boj probíhá zcela organizovaně a bez problémů.
Problémy přišly ve chvíli kdy se o hrabu římských štítů rozbily řady největších bitevních nadšenců z řad barbarů a přes jejich mrtvoly nastoupili oddíly dalo by se říci profesionálů.
I pod jich drtivými údery zachovávali legionáři klid. V podstatě se těšili, až to s nimi začne být opravdu nahnuté.
Ta chvíle přišla, když se na řadu dostali ošlehaní vousatí barbaři s těžkými sekerami. V dřevorubeckém klání se střetli se šíty legionářů.
Tlak zesílil.
Pak to přišlo.
To nejlepší kouzlo s píšťalkou.
Ozvala se o něco blíže. Centurion pečlivě sledoval muže stahující se z první linie. Podle jejich stavu rozhodoval o tempu střídání a občas zamíchal s celou zadní sestavou.
Když začala situace vypadat beznadějně, poklepal na rameno nejvíce otlučenému legionáři v desáté řadě. Legionář s viditelnou úlevou udělal krok vzad. Centurion zaujal jeho místo. A pak se začali dít věci.
S každým kolem se píšťalka ozvala o krok blíže k první lini.
Legionáři byli v tranzu. Bylo to jako odpočítávání. Deset, devět, osm...
Odpočítávání na jehož konci se uprostřed linie proti barbarům postaví sám centurion. Že se to blíží mohli barbaři tušit z červené chocholky jeho přilby. S každým zvukem píšťalky o přiblížila.
Po té co odpočítávání dospělo k nule, vystoupil centurion o krok před celou linii.
Po zpacifikování kritické situace, se protáhl zpět na své místo v zadu.
Odtud na nepřátele občas něco hodil. To byla jedna z dalších věcí, kterou byl známý nejen svým mužům. V průběhu bitvy si krátil dlouhou chvíli tím, že sbíral na zemi ostré předměty a zbraně. Házel je nejšpičatějším koncem napřed na hlavy nepřátel. Občas mu takový předmět přinesl i pomocný člen legie, který neuměl házet.
Po nějaké době barbarům došlo, že hlavou ani ničím jiným zeď štítů neprorazí. Zatroubili k ústupu.
Některé části legie se je jaly neorganizovaně pronásledovat.
Centurion předstoupil před svém muže. Kývnutím ocenil jejich výkon a pak s klidem vykročil do lesa.
Muži ho zvědavě následovali. V podstatě to vypadalo jako exkurze po barbarských reáliích.
Pečlivě sledovali každý jeho krok. Kam se dívá, každou věc, kterou bere do ruky. Přemýšleli co dnes asi hledá. Zamířil ke skupině proutěných zdí na mítině mezi stromy. Chvíli se přehraboval ve schořelých trámech na zemi. Přesně jak předpokládal.
Ta ohnivá bestie, kterou barbaři vyvolali hlučným rituálem. Ten nelítostný démon, kvůli kterému muži na pravém křídle legie neudrželi pohromadě formaci a některé z tělních tekutin, byla jen alegorická konstrukce z drátů a velmi hořlavého materiálu.
A takhle se to stalo.
Takhle legionáři ztratili víru ve své bohy. Viděli svého centuriona tolikrát vytahovat na světlo pravdu o démonech. V každém kouzle našel trik. Každý rituál rozebral a popsal. Nezbylo nic nadpřirozeného. Nic v co by šlo věřit.
Bylo toho hodně. Jejich jednotka se stala známou v řešení záhad a vyhánění démonů. Už několik let cestovali po celé evropě. Bořili mýty a pověry.
Asi proto byli hned po bitvě pověřeni dalším úkolem.
Římané kontrolovali celou Galii. Tak se to prezentovalo už od dob velkého Caesara. Nicméně úzká skupina zasvěcených věděla, že to není tak úplně pravda.
Římané ovládali celou Galii až na jednu malou vesničku plnou odbojných Galů, kteří prý mají kouzelný nápoj co jim dává nadlidskou sílu.
Cesta na místo jim po římských rychlostních cestách netrvala více než týden. Celá jejich kohorta dostala na starost jednu ze čtyř pevností obkličujících galskou vesnici.
Obkličujících bylo silné slovo. Oblast byla zalesněná. Neměli kontrolu nad pohybem Galů dovnitř ani ven.
Oba centurioni vylezli na strážní věž a s mapou nakreslenou na pergamenu se snažili určit polohu vesnice a zbylých tří pevností.
Přerušil je šrumot mezi mužstvem na hradbách. Legionáři sledovali jak se kousek od pevnosti prochází nějaký galský chasník. Tvářil se při tom skutečně velmi neohroženě. Každou rukou si k tělu tiskl černého kance.
"Někdo říkal, že mají druida co jim vaří kouzelný nápoj. A díky němu mají obrovskou sílu."* Prohlásil roztřeseným hlasem mladší centurion.
Muži na hradbách se s ustaranými výrazy otáčeli ke strážné věži, aby se ujistili, že starší centurion se tváří jako by se nic nedělo.
"Takže tady v těch lesích jsou kanci? Vyrazím si na lov. Jde někdo se mnou?"* Vůdce jednotek s úsměvem pokýval hlavou a sestoupil na nádvoří mezi kasárenské budovy. Nikdo se nepohnul.
I přes všechno čím prošli, to co našli v pevnosti, jim nahánělo hrůzu. Římské zbraně zohýbané nadlidskou silou. Pancíře, které vypadali jako by je někdo promáčkl pěstí.
"Než se vrátím, dejte to tady do pucu a ať se všechna výstroj leskne!"*
Centurion už měl slušnou teorii toho všeho. Pokaždé když se neopatrný legionář ztratí v lese, najdou jeho ostatky v takovém stavu jako by ho přepadl Gal s nadlidskou silou. A hned jak se Galové dozvěděli, že dorazila do pevnosti čerstvá posádka, vyslali na uvítanou komedianta se dvěmi vycpanými vepři v podpaží. Ten chlapík měl červený pláštík Karnautů, kmene který se ve válkách galských snažil zachovat neutralitu. Takhle si mohli spokojeně žít, chráněni strachem. Nědělali potíže, tak je Řím nechával být.
Vzal si velký lovecký oštěp a sám vyrazil do lesa. Stejně jako Římané nedokázali kontrolovat pohyb Galů v okolí, nemohli to dokázat ani Galové. Zvláště když se někdo pohyboval jako zkušený lovec, tiše a nenápadně.
Měl políčeno na kance. Vydal se hledat mezi duby.
Ohromné stromy nešlo ze strážní věže přehlédnout. Přesně vědel kam zamířit.
Nemohl si nevšimnout, že tu a tam jsou vysoko v korunách stromů zavěšeny části pomačkané legionářské výstroje. Na zemi pod nimi se váleli potrhané sandály.
U vstupu do dubového háje našel ohnutý meč. Podrobně ho prozkoumal. Hledal místa kde by udeřilo kladivo nebo jiný důkaz, že je to práce kováře. Nenašel nic.
Stejně nevěřil, že římský gladius jde ohnout aniž by se zlomil.
Došel k největšímu dubu. Vyrůstal uprostřed kruhu nízkých kamenů. Z jedné větvě visela přilba. Přilba centuriona promáčknutá na čele.
Oštěpem jí rozhoupal. Bylo to jako všechny ty ostatní báchorky a povídačky se kterými se setkal.
"Radši to nech napokoji Římane a zmiz odsud! Dávám ti poslední možnost odejít v míru."* Ozvalo se z větví stromu poněkud archaickou latinou. Źenským hlasem.
Říman na nic nečekal. Zabodl oštěp mezi kořeny a vyskočil na nejnižší větev. Hbytě se vytáhl na první rozvětvení. Odtud to bylo jako lézt po žebříku.
Stoupal kolmo vzhůru. První co zahlédl byla ladná ženská nožka se zlatým řetízkem kolem kotníku. Zmizela v nejvyšším patře stromu.
Nebyl si jistý zda poslední větev dokáže unést dva lidi. Dva lidi z nichž jeden je rozlobená žena.
Na nejvyšším rozdvojení se vydal po sousedící větvi. Ve chvíli kdy prorazil hlavou nad korunu stromu, naskytl se mu nebývalý rozhled.
Zlatovlasá žena nakrčila nosík a obdařila ho rozhněvaným pohledem.
Ženy se na něj takto dívaly už od pěti let. Nevěnoval tomu pozornost.
Obrátil hlavu ke své pevnosti v dálce. Zamával červeným chocholem. Byla slušná šance, že ho hlídka uvidí. Bylo brzy na to, aby legionáři začali flákat povinosti. Zatím měli oči na vrch hlavy.
Když se obrátil zpět ke Galce, mávala mu před obličejem zlatým srpem.
To už taky viděl. Chytil jí za zápěstí a přitáhl větve k sobě.
Obvykle tohle stačilo. Přitisknout si dívku k hrudníku. V těsné blízkosti holky opouštěl vztek a nastupovaly jiné intenzivnější a bouřivější city.
Tohle bylo nové. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo fungovat i obráceně.
Poslední co si pamatoval bylo jak jí rozepíná sponu na rameni.
Když se probral byl zpátky na zemi.
Seděla obkročmo na něm a podrobně si ho prohlížela.
On nezůstal jen u toho, že by si jí prohližel. Ve chvíli, kdy zapojil ruce, ho odstrčila a vstala.
Nenápadně se ohlédl po svém oštěpu a meči.
Trochu mimo dosah. Nezvedl se. Jen se opřel o lokty do pohodlného ležerního polosedu.
Její rozčilení. To jak se hlasitě nadechovala a vydechovala. Ten Pohled.
Něco to v něm probouzelo. Něco silného.
"Nikdy jsem nepoznala drzejšího Římana než ty."*
Říman nasadil americký úsměv.
"Všichni Římani co se sem odváží, jsou ověšeni amulety a nešetří ochranými gesty."*
"Já mám svůj amulet tady."* Poplácal rukou zem.
Země?" Sehnula se.
Její ruka se dotkla listí...
"To je můj amulet!"* Vykřikla.
V tu chvíli mu rukou projel výboj energie.
Zvědavě si prohlížel svojí dlaň.
"Jak to děláš?"* Zeptal se po chvíli. Jen se zamračila.
"Proč jsi sem přišel?" To ona tu kladla otázky.
"Přišli jsme prověřit pověst o vesnici plné Galů nacucaných kouzelným nápojem. Má jim dávat nadlidskou sílu." Pohledem přejel k promáčknuté přilbě houpající se ve větru.
"Ty jsi ten centurion, který ničí mýty?"* Její oči se sevřely. Vytrhla oštěp ze země. Hrot mířil k jeho srdci. A...
Zlomila oštěp jako suchou větvičku. Jediný sval se jí při tom nenapnul.
"Tady je tvá odpověď."* Hodila mu obě poloviny.
Chvíli si je prohlížel. Vstal a sebral ze země i meč. Nebránila mu. Něco mu říkalo, že jí s ním nemůže ublížit. A že ani ona mu neublíží. Udělala z něj dalšího, kdo bude šířit legendu o nadlidsky silných Galech.
"Jsem si jistý, že ten chlapík s kanci podpaží, byl stejně silný jako kterýkoliv z mých mužů. Oni nejsou méně pověrčiví a ustrašení než jiní legionáři. Jenom nemají čas na hloupé řeči. Hlavní o co se starají je, jestli mají dobře vyleštěný pancíř."*
"Ten chlapík s kanci..."* Začala pomalu. Váhala. "Je trochu vyjímka. Když byl malý, měl... umh... nehodu."*
Přistoupila k němu. Položila mu ruku na hruď. Znovu to ucítil. Vzedmutí síly. Rozlévala se jím. Až do konečků prstů.
Rozhodl se toho využít. S touhle novou silou by to možná šlo. Jednou rukou jí chytl za rameno, druhou kolem pasu. Přitáhl jí k sobě.
Ne. První na lopatkách byl zase on. Na tuhle holku bude potřebovat víc síly... Nebo méně odporu.
Stála a prohlížela si ho. Nevěděla co s ním má dělat.
"Mohu celé vesnici propůjčit sílu. Na chvíli dost dlouhou na to, aby jsme vás odrazili."* Uzavřela to nakonec.
Znovu se zvedl a oprašoval si hlínu a listí.
"Respektuji, ty kteří se snaží udržet mír."* Lehce se uklonil jí a prastarému dubu. "Mám podezření, že nás velení posílá od čerta k ďáblu, buď aby se nás zbavilo nebo aby nás drželi dál od Říma, který je celý postavený na lžích a pověrách."*
"Uvítej pobyt v našem kraji jako odpočinek a užívej počasí..."* To bylo poprvé co se na něj usmála.
"Nevím, očekává se, že to tu vyřešíme nebo při tom padneme."* Chvíli si prohlížel svojí přilbu. Pak jí zahodil. Přistoupil k dubu. Odřízl starou rozbitou přilbu, přeleštil jí a nasadil si jí. "Zkusím vymyslet něco co ochrání mír." Podíval se na ní. Vousatá tvář v zašlé proražené přilbě.
O krok ustoupila.
"S tím si neděl starosti Římane. Mnohem větší zlo se probudilo. Vaše jednotka se brzdy vydá na pochod..."*
Zpozorněl. Znělo to jako všechny prorocké řeči, které vyslechl v okolí chrámů. Zlo, vždycky se od někud vynoří.
"... přichází Atila."* Dodala tiše.
"Atila. Jeho legenda je silná. Jestli je pravdivá nebudeme to jenom my, ale i vy."* Znovu před ní předstoupil.
"Galové dávno ztratili vůli žít. Tolik se těší na posmrtný život, že se vrhají do předem prohraných bojů. Jestli něco dokáže odrazit Mandžuky, je to bezbožný Řím a jeho touha přežít za každou cenu... Beze cti."*
"Ne celý Řím je takový."* Usmál se.
"Zatím jsem potkala jenom jednoho Římana, který je jiný."*
"Já jsem Max."* Uklonil se. "Jestli mi dají rozkaz, půjdu a podívám se na pověsti kolem těch ďáblů z východu. Vyřešíme to nebo při tom padneme."*
"Buď opatrný Římane,"* laškovně se usmála. "Dokud budeš kráčet po správných cestách bude Brigid, bohyně Země vždy s tebou." Nohou přejela obloukem dubové listí na zemi."*
Opět ucítil to vzedmutí síly. Tentokrát už se o nic nepokoušel. Jen se usmál. Sebral své bezcenné zbraně a vyrazil ke kraji lesa.
V pevnosti ho netrpělivě očekávali. Nasáčkovaní na hradbách. Oči na vrch hlavy.
S úsměvem prošel branou.
"Divočáka se mi ulovit nepodařilo. Zlomil jsem oštěp." Podal zbytky oštěpu dokola. Legionáři je doslova studovali.
"A co ti Galové?"* Nevydržel napětí mladší centurion.
"Potkal jsem je."* Přikývl a sňal si přilbu. "Můžete mi tohle dát do pořádku?"* Podal přilbu pobočníkovi. Výraz všech legionářů přešel do bělavého odstínu.
"A co ten kouzelný nápoj?"* Všem se zatajil dech.
Centurion se nadechl. Během dramatické pauzy přejel pohledem zem. Znovu to vzedmutí síly. Lehce přešlápl. Zesílilo.
Přešel k jednomu z velkých balvanů používaných k zatarasení brány. Chytl ho, zvedl nad hlavu a udeřil s ním do druhého kamene. Oba praskly na dva kusy.
"Trochu jsem si toho loknul."* Dodal s úsměvem.
Jestli měli zastavit hordu z dalekých východních stepí, musel posílit i vlastní legendu.
O pár dní později přišly nové rozkazy. Kohorta vedená neohroženým centurionem se vydala na další misi.
* Překlad z latiny
úterý 5. ledna 2016
leden 1912 - samá voda
Byl to jeden z těch zvláštních momentů.Vzácný kousek ticha a klidu.
Ta vteřina mezi tím co ufo vypne televizi
a dojde ke stolu s nějakou kravinou.
"Mercy?" Dívka pozvedla levé obočí a...
"Proč jsi potopila Titanic?"
"Já za to nemůžu!"* Vykřikla Mercy.
"Jen jsem seděla na třetí palubě a pila rum.
Mezitím se ta loď sama potopila."*
Ufo, které svojí otázku vůbec nemyslelo vážně, zpozornělo.
Giles vykoukl z knihovny a Geat se hrozně moc snažil vzpomenout co dělal v dubnu léta páně 1912.
"Takže ta loď se sama potopila...
Nepřijde ti to zvláštní?"
Ufo sledovalo v televizi krom
středoškolských dramat hlavně kriminálky.
"Moh za to ledovec."* Řekla Mercy s ledovým klidem.
"Věděla bys to kdyby jsi dokoukala ten dokument
a nevypnula televizi v půlce."*
"Bylo to hrozně nudný." Mávla ufoholka ledabyle rukou
směrem k televizi.
"A jak si to udělala s tím ledovcem?"
Mercy se rozhodla ufouna dál ignorovat.
Giles přinesl Geatovi deník z té doby. Geat nalistoval výstřižek z novin. Článek z Der Bild s obrázkem velké zaoceánské lodě.
Listoval několik stránek dozadu. Zahnědlá fotografie Mercy v její původní podobě. Snědá kavkazká dívka s přidrzlým výrazem a nezkrotnými vlnícími se vlasy.
Ufo zvědavě studovalo fotografii a koutkem oka si ženu na obrázku poměřovala s Mercy. Pak se usmála. Bez ohledu na to kolikrát Mercy změnila podobu. Ten pohled plný opovržení byl rozhodně originál.
"Tehdy Mercy sbalila všechny relikty zajišťující nesmrtelnost a odešla." Geat listoval dál. "Vrátila se až na konci roku. Nikdy neřekla kde byla." Geat pokrčil rameny směrem k ufounovi.
"Takže Mercy." Ufo nasadilo nejzářivější úsmev. "Začni u toho ledovce a nic nevynechej."
Mercy se usmála, zvedla se ze židle a odcházejíc obdařila Geata svým jak se ukázalo nejtypičtějším pohledem.
"Takže." Ufo se obrátilo ke Geatovi. "Proč tenkrát odešla?"
"Ženský." Pokrčil Geat rameny.
"Je možné, že někdo nechtěl aby dorazila do Ameriky a tak potopil loď?" Vmísil se do hovoru Giles.
"Co já vím v té době byl v Americe akorát Max." Odpovědel Geat.
"Říman!" Vykřiklo ufo. "Jak dlouho byla Mercy pryč?" Ufo zíralo na starý deník. "Bylo to třeba jako víc než tři čtvrtě roku. To jé.... devět měsíců?"
"Ano." Geat přikývl.
Ufo s výkřikem uteklo do svého pokoje.
Mercy se opřela o čelo své nezničitelné postele. S lahví na černo vyráběné žitné pálenky. Prazvláštní chuť a ostrá vůně jí zanesly do vzdálených vzpomínek.
Seděla na palubě C v jídelně pro topiče ve společnosti tlustého Loua. Obřího černocha, který se po odchodu od kotlů ze setrvačnosti potil ještě dvě hodiny. Lou co chvíli vytáhl z kapsy láhev průzračného karibského rumu a cmrndnul oběma do skleniček na čaj.
Na světě nebylo dost alkoholu aby to zmohlo takového obra. Nebo Mercy, které se na spíše dívčím hrudníku, houpala věrvička zámory, regenerující její játra rychleji než transplantace.
I tak to byla nejlepší zábava na celé lodi už pátý večer. Po té co se vloudila na palubu díky svým "přednostem", ženskému šarmu a obrovské dávkce nestoudné drzosti, snažila se umístit nejprve mezi pasažéry. První, druhá i třetí třída jí přišly velmi škrobené. Všichni se tvářili nóbl a hogo fogo.
Polovina z nich měla veškerý svůj majetek v příručním zavazadle a jen doufali v nový život v nové zemi. K ní se chovali jako k něčemu ve své minulosti, k čemu se už nechtěli vracet.
Nakonec skončila mezi posádkou, dělníky, kuchaři a topiči. A zrovna v nejlepším. Ve chvíli, kdy Lou vytáhl ze své bezedné kapsy lahev, která nebyla průsvitná ale nádherně zlatá... Se celá loď zachvěla.
Lou něco po jižansku zamumlal a vrchovatě naplnil jejich skleničky na čaj. O několik hodin později přestala hrát hudba a všichni začali zmateně pobíhat kolem. Za těch pár dní už poznala pár tváří. Její společníci se stále střídali. Podle toho jestli zrovna makali u kotlů, spali nebo měli volno.
Když okolo začali pobíhat topiči ze všech tří směn, poznala že jde totál do tuhýho.
Louí odložil na stůl prázdnou lahev. Okamžitě se skutálela směrem k přídi. Celá jídelna se nahrnula do přední části. Konstrukcí lodě se nesly nehezké zvuky. Pak velké kaboom a jídelna se znovu narovnala. Zároveň se začala plnit vodou.
Lou si na svojí obrovskou hlavu našrouboval levný slaměný klobouček a s úklonou se odporoučel.
Obrátila do sebe zbytek rumu a začala se přehrabovat ve svých magických amuletech. K čemu jí bude nesmrtelnost, když bude dřepět na dně oceánu.
Celá zmáčená se vypotácela na horní palubu. Opřela se o zábradlí v momentálně nejvyšším místě lodi. První vlna se jí přelila kolem kotníků. Voda byla ledová. Zapálila si Viržínko a zahleděla se do mořské hlubiny. Vztekle udeřila do zábradlí.
Jeden z amuletů, který ukradla, byl jen přetřžený provázek zhruba o délce náramku. U něj byla visačka "Ježíš". Bez dalšího vysvětlení.
Zkusila jestli dokáže chodit po vodě. Udělala krok a ...
šla kde dnu jako kámen.
Ani se nesnažila plavat. Jen si založila ruce na prsou. Se svým typickým výrazem na tváři. Její nepoddajné vlasy se rozprostřely do kužele. Jako by jí z hlavy soptila temnota. Jen vrtěla hlavou a klesala do hlubin.
Podle nepřesné holywoodské produkce vytáhli z vraku náhrdelník s blsýkavým kamenem. Takový nesmysl. Ona ho jen tak lascivně držela mezi dvěma prsty. Jak klesala ke dnu. Tak ledabyle. Že ho tam klidně zahodí. Však to byl jeden z nejproklatějších artefaktů na zeměkouli. Klidně by se ho zbavila.
Žádná příčetná bytost v ocánu by s tou věcí nechtěla přijít do kontaktu. A protože je slaná voda výborný vodič, byly s ní v dokonalém kontaktu všichni.
Trvalo méně než pět minut, kdy do jedné z lodí, spěchajících na pomoc, něco z boku narazilo. Vytáhli na palubu ženu pochybného původu, která si mnula temeno a něco pokřikovala v neznámé hatlamatilce, s pěstí namířenou k oceánu.
V následujících hodinách přivítala na palubě nepotopitelného Louího a několik dalších známých.Ve společnosti smíšené z pasažérů všech tříd a několika málo přeživších dělníků, kteří zůstali umounění i po důkladné koupeli v oceánu, dorazila do New Yorku.
Město bylo tak přeplněné a chaotické. Rozhodně se netáhla tak daleko aby žila na dvou metrech čtverečních. A protože byli naprosto nepoučitelní nasedli s Louem na další loď mířící na jih.
Dovezla je až k ústí Mississipi kde v močálech vyhledali Louovu rodinu. Deset velkejch černoušků a máma. Louově matce se moc nelíbila ta sbírka genomů a magických amuletů, kterou sebou přitáhl.
Nebyla si jistá co by stalo kdyby se babčinou vůdů střetlo s její magickou ochranou a rozhodla se raději zkusit štěstí mezi aligátory. Stejně chtěla být sama. Po té co nalezla v močálech skrýš na černo pálené žitné samohonky, už jí nic nechybělo.
Teda jen do chvíle, než začala hurikánová sezona. Potom jí věci střídavě chyběli i přebývali.
*Překlad ze slangové američtiny
sobota 10. října 2015
březen 2015 - sebevědomí
"Kámo, proč vlastně chodíš do fitka, když už silnější bejt ani nemůžeš?" Zeptalo se ufo ulepené od potu po snaze zvednout na bench dvanáctinásobek vlastní váhy.
"Zvyšuje mi to sebevědomí. Sebevědomí není nikdy dost velké."* Usmála se Mercy a s předstíranou námahou si k bradě přitáhla metrákovou činku.
"Zvedat činky můžeš i doma. Určitě by jsme tam našli i těžší krámy než je tohly hl e h l u." Konec dívčiny věty poněkud zanikl v její snaze překousnout činku vejpůl.
"Na to aby jsi si mohla zvyšovat sebevědomí musíš ho z někoho vycucnout."*
"A nešlo by aby jste si zvyšovali sebevědomí všichni dohromady?" Ufo se na lavici postavilo a snažilo se s činkou pohnout s jednou nohou opřenou o rám stroje někde ve výšce vlastní hlavy.
"No to by teda nešlo!"* Odpověděla rázně Mercy a pohledem přejela sál potících se svalovců. Jen tiše klopili zraky.
"To by vysvětlovalo proč nemám žádné sebevědomí." Ufo začalo hloubat. "Pořád mě vysáváš a schazuješ... A ty se už pohni ty hloupý závaží!" Vykřiklo na konec. Aktuálně sehnuté nad činkou snažíce se jí podebrat loktem. K okolním svalovcům byla otočená svou zadní částí.
Mercy jen zírala. Svět bude definitivně ztracen ve chvíli kdy si ta holka pořídí sebevědomí. Jen co si uvědomí, že se svým pozadím může ovládnout polovinu lidstva...
A tu druhou zbavit sebevědomí.
Mercy spustila činku a aby to vypadalo jako že se potí, otřela se vlhkým ručníkem. Na chvíli se při tom zapoměla a držela sto kilovou činku jednou rukou jako by nic nevážila. Když si to uvědomila zasadila jí do nejvyšších závěsů a obešla lavici na níž ufo srdnatě s hekáním svádělo marný boj s gravitací.
"Tohle nezvedneš, zašklebila se na ní ufoholka, má to aspoň tunu."
Mercy se zapřela a nadzvedla činku i s lavicí a ufounem, který v tu chvíli na lehátku hopsal, aby to měla co nejtěžší. Ufo by bývalo přísahalo, že se při tom Mercy na okamžik zatnuly svaly na krku.
"Kašlu na to, jdu radši hopsat na balon." Prohlásilo ufo lesknoucí se potem a seskočilo na zem. Dva hopsající balóny v tu chvíli způsobily kolaps rytmu v celé posilovně.
Mercy usoudila, že už ztropily dost povyku a postrčila ufo směrem k baru.
Byl to ten typ baru co je chrámem každého kultivátora tělesných proporcí. Vitamíny, bílkoviny, hummus, smoothies, džusíky, energeťáky... ani kapka alkoholu.
Na takové komplikace byla Mercy připravená a nesla si sebou velkoobjemovou izoflašku plnou nefalšované vysokokalorické, sterilní, tekuté, prudce hořlavé výživy.
Ufo balancovalo na úzké stoličce srkajíc koktejl dle vlastního výběru surovin. Kombinace mrkve, jahod, zelí a dietní bábovky. Obsluha se sice zdráhala nacpat moučník do odšťavňovače, ale nechali se snadno přemluvit obrázkem Bedřicha Smetany. Pro své vlastní dobro. Dále by ve vyjednávání následovaly ty obrázky co má Mercy vytetovány na rukou.
K ufounovi se přitočil chlápek v trikotu, lemtající šedivou hmotu a jen tak mimoděk předvedl všechny svaly, v několika vzestupných, sestupných a rozestupných vlnách. Ufo mu ochotně oplatilo úsměv, ale pak už musel jít protože mu znenadání začala téct z nosu červená.
Mercy byla nejen silná, ale i rychlá. Ufo nechápavě zavrtělo hlavou. Pak se několikrát na židli protočila a zvídavým pohledem spočinula na dokonale odtučněné míchačce koktejlů. Ta se nenápadně odsunula co nejdál od Mercy i ufouna.
"Nikdo mě nemá rád." Povzdechlo si ufo.
"Se divíš?"* Podala Mercy vyčerpávající vysvětlení a přihnula si z izoflašky.
"No tebe maj lidi rádi ještě míň." Odpověděla ufoholka. Dostala za to takovou facku, že obkroužila bar jako satelit.
"Na druhej straně maj barevnou želaťinu." Prohlásila hned po přistání a vzápětí zmizela. Mercy si z hluboka oddechla. Starat se o ufo bylo prakticky za trest.
Teoreticky se o dívku vůbec starat nemusela. Ale nemohla si pomoct. Už za chvilku se z poza rohu ozval ženský křik.
S müsli tyčinkou ležérně zasunutou v koutku úst coby náhrady za cigaretu v klidu obešla roh. Ufo tam vrčelo na nějakou vyfitěnou blondýnku, která jí s planoucím pohledem odstrkovala od svého muže.
Mercy uklidnila situaci velmi rychle. Stačilo, že přišla.
"On se na mě díval." Vysvětlovalo ufo. Mercy mlčela. "Takovým tím způsobem, jak chlapi pořád civí." Ufo hledělo na Mercy, ale ta stále mlčela. "No a tak jsem si řekla proč ne, že jo." Mercy nadzvedla levé obočí a ufo pokračovalo, i přes to, že už mělo dávno mlčet. "Jako že si to rozdáme. Určitě by chtěl." Ufo přikývlo a zavrtělo boky.
Ozvalo se tupé zadunění a ufo přistálo obličejem na barpultu.
"Jestli jsi zapoměla na moje školení, tak jsem říkala: Sex až po svatbě!"* Vykřikla rozhorčeně Mercy, to školení jí dalo hodně práce a obrátila se k odchodu.
"Hezkyyyy." Ufo odlepilo zakrvácenou tvář od dřevěné desky a prohlíželo si zuby rozházené okolo. "To je novinka." Řekla s úsměvem. "Ještě nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych měla svatbu."
Ufo se zahihňalo. Pak se rozhlédlo po nechápavých tvářích okolo...
"Teda s člověkem." Dodala na vysvětlenou a kývala při tom hlavičkou. Mercy se zastavila a pomalu otočila.
"Od teď máš zakázaný všechny ty blbárny s upírama."* Mercy se zúžili oči. Už se chystala pokračovat v odchodu, když...
"Myslím, že by se taťkovi nelíbilo, kdybych měla svatbu s upírem." Zamračilo se ufo.
"Chceš to pekelný monstrum pozvat na svojí svatbu?"* Mercy se začala ztrácet země pod nohama.
"Je to jediná rodina, kterou mám." Ufo zesmutnělo a sklopilo pohled.
Na začátek seznamu kličových proroctví oznamujícíh příchod apokalypsy bylo pak připsáno:
"Toho dne dívka na zemi nezrozená člověkem o ruku požádána bude."
*Překlad ze slangové američtiny
"Zvyšuje mi to sebevědomí. Sebevědomí není nikdy dost velké."* Usmála se Mercy a s předstíranou námahou si k bradě přitáhla metrákovou činku.
"Zvedat činky můžeš i doma. Určitě by jsme tam našli i těžší krámy než je tohly hl e h l u." Konec dívčiny věty poněkud zanikl v její snaze překousnout činku vejpůl.
"Na to aby jsi si mohla zvyšovat sebevědomí musíš ho z někoho vycucnout."*
"A nešlo by aby jste si zvyšovali sebevědomí všichni dohromady?" Ufo se na lavici postavilo a snažilo se s činkou pohnout s jednou nohou opřenou o rám stroje někde ve výšce vlastní hlavy.
"No to by teda nešlo!"* Odpověděla rázně Mercy a pohledem přejela sál potících se svalovců. Jen tiše klopili zraky.
"To by vysvětlovalo proč nemám žádné sebevědomí." Ufo začalo hloubat. "Pořád mě vysáváš a schazuješ... A ty se už pohni ty hloupý závaží!" Vykřiklo na konec. Aktuálně sehnuté nad činkou snažíce se jí podebrat loktem. K okolním svalovcům byla otočená svou zadní částí.
Mercy jen zírala. Svět bude definitivně ztracen ve chvíli kdy si ta holka pořídí sebevědomí. Jen co si uvědomí, že se svým pozadím může ovládnout polovinu lidstva...
A tu druhou zbavit sebevědomí.
Mercy spustila činku a aby to vypadalo jako že se potí, otřela se vlhkým ručníkem. Na chvíli se při tom zapoměla a držela sto kilovou činku jednou rukou jako by nic nevážila. Když si to uvědomila zasadila jí do nejvyšších závěsů a obešla lavici na níž ufo srdnatě s hekáním svádělo marný boj s gravitací.
"Tohle nezvedneš, zašklebila se na ní ufoholka, má to aspoň tunu."
Mercy se zapřela a nadzvedla činku i s lavicí a ufounem, který v tu chvíli na lehátku hopsal, aby to měla co nejtěžší. Ufo by bývalo přísahalo, že se při tom Mercy na okamžik zatnuly svaly na krku.
"Kašlu na to, jdu radši hopsat na balon." Prohlásilo ufo lesknoucí se potem a seskočilo na zem. Dva hopsající balóny v tu chvíli způsobily kolaps rytmu v celé posilovně.
Mercy usoudila, že už ztropily dost povyku a postrčila ufo směrem k baru.
Byl to ten typ baru co je chrámem každého kultivátora tělesných proporcí. Vitamíny, bílkoviny, hummus, smoothies, džusíky, energeťáky... ani kapka alkoholu.
Na takové komplikace byla Mercy připravená a nesla si sebou velkoobjemovou izoflašku plnou nefalšované vysokokalorické, sterilní, tekuté, prudce hořlavé výživy.
Ufo balancovalo na úzké stoličce srkajíc koktejl dle vlastního výběru surovin. Kombinace mrkve, jahod, zelí a dietní bábovky. Obsluha se sice zdráhala nacpat moučník do odšťavňovače, ale nechali se snadno přemluvit obrázkem Bedřicha Smetany. Pro své vlastní dobro. Dále by ve vyjednávání následovaly ty obrázky co má Mercy vytetovány na rukou.
K ufounovi se přitočil chlápek v trikotu, lemtající šedivou hmotu a jen tak mimoděk předvedl všechny svaly, v několika vzestupných, sestupných a rozestupných vlnách. Ufo mu ochotně oplatilo úsměv, ale pak už musel jít protože mu znenadání začala téct z nosu červená.
Mercy byla nejen silná, ale i rychlá. Ufo nechápavě zavrtělo hlavou. Pak se několikrát na židli protočila a zvídavým pohledem spočinula na dokonale odtučněné míchačce koktejlů. Ta se nenápadně odsunula co nejdál od Mercy i ufouna.
"Nikdo mě nemá rád." Povzdechlo si ufo.
"Se divíš?"* Podala Mercy vyčerpávající vysvětlení a přihnula si z izoflašky.
"No tebe maj lidi rádi ještě míň." Odpověděla ufoholka. Dostala za to takovou facku, že obkroužila bar jako satelit.
"Na druhej straně maj barevnou želaťinu." Prohlásila hned po přistání a vzápětí zmizela. Mercy si z hluboka oddechla. Starat se o ufo bylo prakticky za trest.
Teoreticky se o dívku vůbec starat nemusela. Ale nemohla si pomoct. Už za chvilku se z poza rohu ozval ženský křik.
S müsli tyčinkou ležérně zasunutou v koutku úst coby náhrady za cigaretu v klidu obešla roh. Ufo tam vrčelo na nějakou vyfitěnou blondýnku, která jí s planoucím pohledem odstrkovala od svého muže.
Mercy uklidnila situaci velmi rychle. Stačilo, že přišla.
"On se na mě díval." Vysvětlovalo ufo. Mercy mlčela. "Takovým tím způsobem, jak chlapi pořád civí." Ufo hledělo na Mercy, ale ta stále mlčela. "No a tak jsem si řekla proč ne, že jo." Mercy nadzvedla levé obočí a ufo pokračovalo, i přes to, že už mělo dávno mlčet. "Jako že si to rozdáme. Určitě by chtěl." Ufo přikývlo a zavrtělo boky.
Ozvalo se tupé zadunění a ufo přistálo obličejem na barpultu.
"Jestli jsi zapoměla na moje školení, tak jsem říkala: Sex až po svatbě!"* Vykřikla rozhorčeně Mercy, to školení jí dalo hodně práce a obrátila se k odchodu.
"Hezkyyyy." Ufo odlepilo zakrvácenou tvář od dřevěné desky a prohlíželo si zuby rozházené okolo. "To je novinka." Řekla s úsměvem. "Ještě nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych měla svatbu."
Ufo se zahihňalo. Pak se rozhlédlo po nechápavých tvářích okolo...
"Teda s člověkem." Dodala na vysvětlenou a kývala při tom hlavičkou. Mercy se zastavila a pomalu otočila.
"Od teď máš zakázaný všechny ty blbárny s upírama."* Mercy se zúžili oči. Už se chystala pokračovat v odchodu, když...
"Myslím, že by se taťkovi nelíbilo, kdybych měla svatbu s upírem." Zamračilo se ufo.
"Chceš to pekelný monstrum pozvat na svojí svatbu?"* Mercy se začala ztrácet země pod nohama.
"Je to jediná rodina, kterou mám." Ufo zesmutnělo a sklopilo pohled.
Na začátek seznamu kličových proroctví oznamujícíh příchod apokalypsy bylo pak připsáno:
"Toho dne dívka na zemi nezrozená člověkem o ruku požádána bude."
*Překlad ze slangové američtiny
pondělí 6. dubna 2015
listopad 2014 - standartní situace
To ráno bylo ufo jako mátoha. Mercy jí vysadila před školou a dívka se bezduše potácela do třídy. Na provázku za sebou táhla zatuchlý pytel. Byl skoro prázdný. Ráno z něj jen vysypala učivo z předchozího dne a strčila dovnitř rendlík od pudinku, který neměla předchozí večer příležitost vylízat. Předchozí večer se totiž vůbec nedostala domů.
Vešla do třídy a...
vůbec si nevšimla podivné atmosféry. Hlavně si nevšimla rozdílu jak třída působila před tím než vešla dovnitř a po tom. Týkalo se to hlavně její spolusedící Lenky, kterou našla velmi nezvykle spící na lavici s obličejem obtisknutým do sešitu.
"Kámo, ty už to nechlastej." Prohlásilo ufo s úsměvem. O stůl udeřil jejího pytel. To ráno to znělo obzvlášť kovově. Lenka se ani nepohnula. Neprobral jí ani hnilobný odér, který obvykle vháněl lidem slzy do očí.
Ufo vytrhlo spolužačce z ruky křečovitě drženou tužku a několikrát jí šťouchla gumou na konci do zavřeného oka. Nereagovala ani když jí skusila tužku nacpat do nosu. Nespala... Byla v bezvědomí.
"Hej Fery, nevíš co je s fifLenou?" Zavolalo ufo na dalšího spolužáka.
Jen se na ní vyděšeně díval a hryzal při tom svůj zánovní penál.
"A pak, že Já jsem divná." Prohlásilo ufo, sebralo Lence ze stolu fixu a začala jí barvit hlavu na černo. Pohledem při tom hledala nůžky. Hrozně by jí zajímalo, jak by ta blondýnka vypadla jako punkerka.
Do třídy vtrhla úča. První co udělala, že vrhla kontrolní pohled na ufouna.
"Ulryko, nech toho!" Vykřikla učitelka rázně. Ufo se zašklebilo a udělalo směrem ke katedře jedno z Mercyných oblíbených gest. Byla si naprosto jistá, že jí ta stará škatule vůbec nevidí.
Lenka se se zachroptěním probrala. S otevřenými ústy zírala na ufouna. Ufo ucuklo pohledem. Spolusedící si evidentně nevšimla, že má půl obličeje zmalovaný fixou. I když její šílený pohled ufouna lehce znepokojoval.
Ufo začalo vzpomínat na předchozí večer.
Byla normálně ve škole. A pak...
Ufo bylo sice totální mimoň, ale vzhledem ke své sametově jemné pleti a dokonalým křivkám kombinujícím štíhlost a zaoblenost i tak způsobovala mnoha chlapcům poruchy krevního oběhu. Bylo to dokonalým důkazem, že klukům vůbec nejde o to co je uvnitř. Jde jim jen o to co je vidět. S tím, že je úplně jedno jak extravagantně se obléká. Veškeré oblečení mělo jít stejně dolů.
Nezvykle hluboký výstřih zajistil ufonovi předchozího dne pozvání na večerní popíjení v clubu. Kluk co jí pozval patřil k těm zoufalejším. A ufo chtělo vidět jak se před ní úplně rozteče, takže k překvapení všech spolužáků souhlasilo.
Možná v důsledku toho se pak většina spolužáků vůbec neukázala. Dorazila Lenka, Franta, který jí pozval a pak několik kluků a holek. Jejich jména by si asi mělo ufo po půl roce ve stejné třídě pamatovat.
Ufo se v clubu cítilo nejdřív trochu hloupě. Vypadalo to, že je víc oblečená než byl místní standart. Aby to dohnala utrhla svým šatům rukávy, jedno ramínko a spodní polovinu sukně.
Účes alá rozzuřený Beethoven zpracovala pomocí ofukovače rukou na záchodcích. Sfoukla si všechny vlasy na jednu stranu, čímž odhalila svůdný alabastrový krk a dokonale vymodelované rameno.
S tím a pěti panáky čehosi barevného se vrhla na taneční parket. Bylo sice pondělí, ale podnik v centru byl našlapaný zvrhlými britskými turisty.
Ufo vystřídalo několik tanečních stylů. Začalo stylem "Mercy". Divokým dupáním a mlácením rukama.
Po tom co kdosi ze skotských horalů nahlásil ochrance, že ho na parketu šikanuje rozzuřený emo, přešla na styl "Všechno je mi jedno" nebo-li "Geat". Úplně mimo rytmus a bez ohledu na to co se děje okolo se vlnila podle toho, která setrvačná síla nebo odpor či pružnost svalů zrovna převládala. Zpočátku to vypadalo náhodně. Ale pak...
Ucítila jak se její tělo začalo plnit tím co fyzikové zvou temná energie. Energie převzala konrtolu nad pohyby, tak aby se jí do dívky vešlo co nejvíc.
Plynule přešla v tanec "Zlatovláska", který doprovází každé řádné vzývání sil země. Podobný tanec předváděly po staletí v Indii chrámové taněčnice dévadásí. Než byly obviněny z prostituce.
Sotva se ufo rozkoukalo, začalo se tancovat dost na tělo. Na to její. Dívka se protáhla, velmi okatě zívla a vydala se zpět ke svým spolužákům.
Franta na ní hleděl jako na zjevení bohyně. Lenka kroutila hlavou. Zbytek spolužáků na ní buď hleděl jako na zjevení bohyně nebo kroutil hlavou. Podle toho zda to byli chlapci nebo dívky.
Ufoholka se hydratovala několika dalšími drinky. S alkoholem měla bohaté zkušnosti, takže se toho nebála. Rozhlížela se kolem. Přejela bar pohledem několikrát ode zdi ke zdi. Čekala, že jí tam někde v davu objeví, ale nestalo se. Poprvé ve svém lidském životě se ocitla v baru sama bez Mercy.
Pak se začala rozhlížet po místních mládencích. Franta byl od té doby co si před ním rovnala podprsenku v komatu. Aspoň se tak tvářil. Chvilku ho zkoumala zda by se z něj nedala udělat zombie, ale nejevil nejmenší známky mozkové aktivity.
Ufo chvilku nadskakovalo kvůli výhledu a pak si kleklo na barovou židličku. S otevřenými ústy soustředěně mhouřila oči skrz oblaka kouře. Vyhlížela ten typ chlapce co by mohl být středoškolským upírem. Na kraji barpultu obklopen dívkami se tyčil a usmíval jeden co vypadal jako Edward.
Když ufo přemohlo nutkání zvracet, slezlo z barové židle a chvíli se opile potácelo kolem. Pak narazilo do statného chlapíka vypadajícího jako Angel.
"Ty vole uhni." Ufo odstrčilo jeho dívku a přitlačilo muže ke zdi. Pak si rychle uvědomilo, proč nemá chodit do baru bez Mercy.
Když jí vyhodili na ulici, v pravém uchu stále slyšela ječení a ruce měla plné zrzavých vlasů. S obtížemi se zvedla a ohmatávala si naražený zadek.
"Ty jsi mentál." Křikla Lenka oblékala si bílou bundičku.
Ufo jí chtělo odpovědět něco duchaplného, ale zmohla se jenom na to aby jí poblinkala střevíčky. Lenka zasyčela a vykročila k odchodu. Franta připomínající lumíka jí automaticky následoval.
"Já nevím jak se dostanu domů." Zaškemralo ufo. "A bolí mě bříško...
..
...
....
Asi to vemu zkratkou."
Lenka se otočila a s hrůzou sledovala jak ufo pokládá hlavu na tramvajové koleje přímo před skřípějící soupravou.
"Jo ahá." Vykřiklo ufo vítěžně ze zadní lavice.
Pak vyndalo z pytle kastrol a bez použítí nástrojů se snažilo vylízat pudink i z těch nejmíň přístupných míst.
Vešla do třídy a...
vůbec si nevšimla podivné atmosféry. Hlavně si nevšimla rozdílu jak třída působila před tím než vešla dovnitř a po tom. Týkalo se to hlavně její spolusedící Lenky, kterou našla velmi nezvykle spící na lavici s obličejem obtisknutým do sešitu.
"Kámo, ty už to nechlastej." Prohlásilo ufo s úsměvem. O stůl udeřil jejího pytel. To ráno to znělo obzvlášť kovově. Lenka se ani nepohnula. Neprobral jí ani hnilobný odér, který obvykle vháněl lidem slzy do očí.
Ufo vytrhlo spolužačce z ruky křečovitě drženou tužku a několikrát jí šťouchla gumou na konci do zavřeného oka. Nereagovala ani když jí skusila tužku nacpat do nosu. Nespala... Byla v bezvědomí.
"Hej Fery, nevíš co je s fifLenou?" Zavolalo ufo na dalšího spolužáka.
Jen se na ní vyděšeně díval a hryzal při tom svůj zánovní penál.
"A pak, že Já jsem divná." Prohlásilo ufo, sebralo Lence ze stolu fixu a začala jí barvit hlavu na černo. Pohledem při tom hledala nůžky. Hrozně by jí zajímalo, jak by ta blondýnka vypadla jako punkerka.
Do třídy vtrhla úča. První co udělala, že vrhla kontrolní pohled na ufouna.
"Ulryko, nech toho!" Vykřikla učitelka rázně. Ufo se zašklebilo a udělalo směrem ke katedře jedno z Mercyných oblíbených gest. Byla si naprosto jistá, že jí ta stará škatule vůbec nevidí.
Lenka se se zachroptěním probrala. S otevřenými ústy zírala na ufouna. Ufo ucuklo pohledem. Spolusedící si evidentně nevšimla, že má půl obličeje zmalovaný fixou. I když její šílený pohled ufouna lehce znepokojoval.
Ufo začalo vzpomínat na předchozí večer.
Byla normálně ve škole. A pak...
Ufo bylo sice totální mimoň, ale vzhledem ke své sametově jemné pleti a dokonalým křivkám kombinujícím štíhlost a zaoblenost i tak způsobovala mnoha chlapcům poruchy krevního oběhu. Bylo to dokonalým důkazem, že klukům vůbec nejde o to co je uvnitř. Jde jim jen o to co je vidět. S tím, že je úplně jedno jak extravagantně se obléká. Veškeré oblečení mělo jít stejně dolů.
Nezvykle hluboký výstřih zajistil ufonovi předchozího dne pozvání na večerní popíjení v clubu. Kluk co jí pozval patřil k těm zoufalejším. A ufo chtělo vidět jak se před ní úplně rozteče, takže k překvapení všech spolužáků souhlasilo.
Možná v důsledku toho se pak většina spolužáků vůbec neukázala. Dorazila Lenka, Franta, který jí pozval a pak několik kluků a holek. Jejich jména by si asi mělo ufo po půl roce ve stejné třídě pamatovat.
Ufo se v clubu cítilo nejdřív trochu hloupě. Vypadalo to, že je víc oblečená než byl místní standart. Aby to dohnala utrhla svým šatům rukávy, jedno ramínko a spodní polovinu sukně.
Účes alá rozzuřený Beethoven zpracovala pomocí ofukovače rukou na záchodcích. Sfoukla si všechny vlasy na jednu stranu, čímž odhalila svůdný alabastrový krk a dokonale vymodelované rameno.
S tím a pěti panáky čehosi barevného se vrhla na taneční parket. Bylo sice pondělí, ale podnik v centru byl našlapaný zvrhlými britskými turisty.
Ufo vystřídalo několik tanečních stylů. Začalo stylem "Mercy". Divokým dupáním a mlácením rukama.
Po tom co kdosi ze skotských horalů nahlásil ochrance, že ho na parketu šikanuje rozzuřený emo, přešla na styl "Všechno je mi jedno" nebo-li "Geat". Úplně mimo rytmus a bez ohledu na to co se děje okolo se vlnila podle toho, která setrvačná síla nebo odpor či pružnost svalů zrovna převládala. Zpočátku to vypadalo náhodně. Ale pak...
Ucítila jak se její tělo začalo plnit tím co fyzikové zvou temná energie. Energie převzala konrtolu nad pohyby, tak aby se jí do dívky vešlo co nejvíc.
Plynule přešla v tanec "Zlatovláska", který doprovází každé řádné vzývání sil země. Podobný tanec předváděly po staletí v Indii chrámové taněčnice dévadásí. Než byly obviněny z prostituce.
Sotva se ufo rozkoukalo, začalo se tancovat dost na tělo. Na to její. Dívka se protáhla, velmi okatě zívla a vydala se zpět ke svým spolužákům.
Franta na ní hleděl jako na zjevení bohyně. Lenka kroutila hlavou. Zbytek spolužáků na ní buď hleděl jako na zjevení bohyně nebo kroutil hlavou. Podle toho zda to byli chlapci nebo dívky.
Ufoholka se hydratovala několika dalšími drinky. S alkoholem měla bohaté zkušnosti, takže se toho nebála. Rozhlížela se kolem. Přejela bar pohledem několikrát ode zdi ke zdi. Čekala, že jí tam někde v davu objeví, ale nestalo se. Poprvé ve svém lidském životě se ocitla v baru sama bez Mercy.
Pak se začala rozhlížet po místních mládencích. Franta byl od té doby co si před ním rovnala podprsenku v komatu. Aspoň se tak tvářil. Chvilku ho zkoumala zda by se z něj nedala udělat zombie, ale nejevil nejmenší známky mozkové aktivity.
Ufo chvilku nadskakovalo kvůli výhledu a pak si kleklo na barovou židličku. S otevřenými ústy soustředěně mhouřila oči skrz oblaka kouře. Vyhlížela ten typ chlapce co by mohl být středoškolským upírem. Na kraji barpultu obklopen dívkami se tyčil a usmíval jeden co vypadal jako Edward.
Když ufo přemohlo nutkání zvracet, slezlo z barové židle a chvíli se opile potácelo kolem. Pak narazilo do statného chlapíka vypadajícího jako Angel.
"Ty vole uhni." Ufo odstrčilo jeho dívku a přitlačilo muže ke zdi. Pak si rychle uvědomilo, proč nemá chodit do baru bez Mercy.
Když jí vyhodili na ulici, v pravém uchu stále slyšela ječení a ruce měla plné zrzavých vlasů. S obtížemi se zvedla a ohmatávala si naražený zadek.
"Ty jsi mentál." Křikla Lenka oblékala si bílou bundičku.
Ufo jí chtělo odpovědět něco duchaplného, ale zmohla se jenom na to aby jí poblinkala střevíčky. Lenka zasyčela a vykročila k odchodu. Franta připomínající lumíka jí automaticky následoval.
"Já nevím jak se dostanu domů." Zaškemralo ufo. "A bolí mě bříško...
..
...
....
Asi to vemu zkratkou."
Lenka se otočila a s hrůzou sledovala jak ufo pokládá hlavu na tramvajové koleje přímo před skřípějící soupravou.
"Jo ahá." Vykřiklo ufo vítěžně ze zadní lavice.
Pak vyndalo z pytle kastrol a bez použítí nástrojů se snažilo vylízat pudink i z těch nejmíň přístupných míst.
leden 2015 - stereo
Když Mercy po probuzení nedokázala najít ufouna nebo jakékoliv známky dívčiny existence, začala připravovat oživovací rituál. A protože nenašla žádné ostatky, začala vršit na stůl biologickou hmotu, kterou pak Geat použije k znovu sestavení ufounova těla.
Vyrovnala vedle sebe pekáče s uzeným, žebírka, klobásky, několik kuřátek a bednu lososů. Cca metrák masa. Celé to zasypala rodinným balením hranolků. A jelikož lidské tělo není tvořeno jen svaly a kostmi přidala decentní množství zeleniny a homeopatické množství telecích mozečků.
Vzhledem k neefektivnosti oživovacího procesu to mělo stačit na jednu útlou dívku a několik sendvičů pro Mercy.
"Když do toho dáváš akorát žrádlo, tak ať je to aspoň makrobiotický. Jak mam z tohohle postavit člověka?" Ohradil se Geat proti přípravě rituálu.
"Makrobiotický?" Mercy se zašklebila. "Nelíbí se mi představa, že jím něco co je ještě naživu."*
Geat jen stál a tvářil se neoblomně. Nevypadal, že by se chystal se započetím jakéhokoliv rituálu.
"No tak jó."* Zamračila se Mercy. "Přidáme tomu trochu kultůr a vitamínů."* A vyrazila se džbánkem směrem k pípě.
Zatímco se nádoba pomalu plnila nepasterovaným ležákem zavládlo dlouhé ticho.
Připomínalo to nekonečnou scénu z noir westernů, kde na sebe dva pistolníci hledí, zatímco kamera se pomalu oddaluje.
"A v lednici je bůhví proč nějakej jogurt."* Dodala Mercy nakonec. Doplnila stůl živými kulturami z lednice a pánví porostlou plísní.
Geat v rychlosti provedl nekromantický rituál a zatím co ufo pobíhalo nahé po místnosti s výkřiky "Pálí, pálí, pálí." odešel do svého pokoje.
"A teď mi řekni."* Mercy se na dívku zahleděla. Na grilovací vidličce měla nabodnuté černé grilované kuře. "Kde je ten řetízek co si dostala?"*
"Já nevím." Dívka přeletěla pohledem strop. "Vůbec nevím co se stalo." Zabalila se do přehozu sedačky a usadila se ke stolu. "Tatarka není?" Zeptala se když zanořila ruku do ohořelých hranolků, aby našla nějaký, který jí nevyláme zuby.
Mercy vzala prázdný džbán a vydala se na další cestu k pípě. Z úst jí při tom trčela prasečí noha.
Vchodové dveře se otevřely...
Ozval se zvuk jako když se o zem rozbíjí džbánek z poloviny naplněný pivem. Následovaný pěnivým šplouchnutím.
"Vůbec nevím co se stalo." Zopakovalo ufo. "Ale vím co se určitě nestalo." Její úsměv se rozzářil. "Tady je ten řetízek."
"Co se to tady sakra děje?" Řeklo druhé ufo vcházejíc dveřmi do sálu.
Mercy s křupnutím skousla. O zem udeřilo vypečené kopýtko. Sebrala z baru sekeru a mávajíc s ní od jedné dívky k druhé započala ententýky.
Ufo se okamžitě s výkřikem rozprchlo na dvě strany.
"Přestaň dělat blbosti nebo nezůstaneš na živu dýl než pět minut." Geat vykoukl ze svého pokoje.
"To by bylo docela vhodný."* Prohlásila Mercy škrtíc originální ufo.
"Zajímavé." Ozval se Giles zírající na scenérii skrze polici knihovny.
"Kabelózní." Okomentoval situaci Geat. "A oblíkni se!" Křikl k dívce, která v panice odhodila deku.
Po chvili se situace uklidnila a obě ufa byla usazena u stolu. Se zájmem se vzájemně prohlížela.
"To přináší spoustu zajímavých filozofických otázek." Řekl Giles.
"Hlavní otázka je, která z nich je to potenciální šílený vraždící monstrum."* Mercy si čepovala další džbánek.
"Já nevím." Odpověděla dívka. "Nebo možná vím..." Podívala se na druhé ufo. To jen zavrtělo hlavou. Hlavou mu při tom probíhaly temné myšlenky. Věděla, že ve spíži zbývá poslední malá čokoládička. A věděla, že ta druhá dívka to ví taky. A šlo jen o to kdo jí sní jako první. Nějaký filozofický otázky jí vůbec nezajímaly.
"Někde jsem tu měl Mengeleho publikaci o dvojčatech." Giles se vydal směrem ke knihovně. "Mohli by jsme na ní vyzkoušet pár pokusů."
"Dej si bacha starouši, teď tě budem prudit stereo!" Vykřikly dívky jednohlasně. Vzápětí se rozchechtaly.
"Začíná mě bolet hlava..."*
Vzhledem k životnosti ufouna, nebolela Mercy hlava příliš dlouho.
*Překlad ze slangové američtiny
Vyrovnala vedle sebe pekáče s uzeným, žebírka, klobásky, několik kuřátek a bednu lososů. Cca metrák masa. Celé to zasypala rodinným balením hranolků. A jelikož lidské tělo není tvořeno jen svaly a kostmi přidala decentní množství zeleniny a homeopatické množství telecích mozečků.
Vzhledem k neefektivnosti oživovacího procesu to mělo stačit na jednu útlou dívku a několik sendvičů pro Mercy.
"Když do toho dáváš akorát žrádlo, tak ať je to aspoň makrobiotický. Jak mam z tohohle postavit člověka?" Ohradil se Geat proti přípravě rituálu.
"Makrobiotický?" Mercy se zašklebila. "Nelíbí se mi představa, že jím něco co je ještě naživu."*
Geat jen stál a tvářil se neoblomně. Nevypadal, že by se chystal se započetím jakéhokoliv rituálu.
"No tak jó."* Zamračila se Mercy. "Přidáme tomu trochu kultůr a vitamínů."* A vyrazila se džbánkem směrem k pípě.
Zatímco se nádoba pomalu plnila nepasterovaným ležákem zavládlo dlouhé ticho.
Připomínalo to nekonečnou scénu z noir westernů, kde na sebe dva pistolníci hledí, zatímco kamera se pomalu oddaluje.
"A v lednici je bůhví proč nějakej jogurt."* Dodala Mercy nakonec. Doplnila stůl živými kulturami z lednice a pánví porostlou plísní.
Geat v rychlosti provedl nekromantický rituál a zatím co ufo pobíhalo nahé po místnosti s výkřiky "Pálí, pálí, pálí." odešel do svého pokoje.
"A teď mi řekni."* Mercy se na dívku zahleděla. Na grilovací vidličce měla nabodnuté černé grilované kuře. "Kde je ten řetízek co si dostala?"*
"Já nevím." Dívka přeletěla pohledem strop. "Vůbec nevím co se stalo." Zabalila se do přehozu sedačky a usadila se ke stolu. "Tatarka není?" Zeptala se když zanořila ruku do ohořelých hranolků, aby našla nějaký, který jí nevyláme zuby.
Mercy vzala prázdný džbán a vydala se na další cestu k pípě. Z úst jí při tom trčela prasečí noha.
Vchodové dveře se otevřely...
Ozval se zvuk jako když se o zem rozbíjí džbánek z poloviny naplněný pivem. Následovaný pěnivým šplouchnutím.
"Vůbec nevím co se stalo." Zopakovalo ufo. "Ale vím co se určitě nestalo." Její úsměv se rozzářil. "Tady je ten řetízek."
"Co se to tady sakra děje?" Řeklo druhé ufo vcházejíc dveřmi do sálu.
Mercy s křupnutím skousla. O zem udeřilo vypečené kopýtko. Sebrala z baru sekeru a mávajíc s ní od jedné dívky k druhé započala ententýky.
Ufo se okamžitě s výkřikem rozprchlo na dvě strany.
"Přestaň dělat blbosti nebo nezůstaneš na živu dýl než pět minut." Geat vykoukl ze svého pokoje.
"To by bylo docela vhodný."* Prohlásila Mercy škrtíc originální ufo.
"Zajímavé." Ozval se Giles zírající na scenérii skrze polici knihovny.
"Kabelózní." Okomentoval situaci Geat. "A oblíkni se!" Křikl k dívce, která v panice odhodila deku.
Po chvili se situace uklidnila a obě ufa byla usazena u stolu. Se zájmem se vzájemně prohlížela.
"To přináší spoustu zajímavých filozofických otázek." Řekl Giles.
"Hlavní otázka je, která z nich je to potenciální šílený vraždící monstrum."* Mercy si čepovala další džbánek.
"Já nevím." Odpověděla dívka. "Nebo možná vím..." Podívala se na druhé ufo. To jen zavrtělo hlavou. Hlavou mu při tom probíhaly temné myšlenky. Věděla, že ve spíži zbývá poslední malá čokoládička. A věděla, že ta druhá dívka to ví taky. A šlo jen o to kdo jí sní jako první. Nějaký filozofický otázky jí vůbec nezajímaly.
"Někde jsem tu měl Mengeleho publikaci o dvojčatech." Giles se vydal směrem ke knihovně. "Mohli by jsme na ní vyzkoušet pár pokusů."
"Dej si bacha starouši, teď tě budem prudit stereo!" Vykřikly dívky jednohlasně. Vzápětí se rozchechtaly.
"Začíná mě bolet hlava..."*
Vzhledem k životnosti ufouna, nebolela Mercy hlava příliš dlouho.
*Překlad ze slangové američtiny
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)