červen 2010 - cesta do hlubin staré duše

V nekonečné temnotě plameny ozařovaly malý kruh na svahu kopce. Světlo a stín divoce tančily v poryvech větru. Žhnoucí popel pulzoval a prskající jiskry odlétaly do dáli. Praskání ohně zanikalo ve vytrvalém hučení.
Postava zahalená do otrhané vlčí kůže seděla po moho hodin téměř bez hnutí. Několikrát přihodila do ohně pokroucené větve a co chvíli se napila z velkého rohu. Stejný výjev, na stejném místě, ve stejný čas se opakoval již po celá staletí. Stejný muž se vracel tam kde to všechno začalo.
Každý se občas na chvíli zastavil aby se mohl zamyslet nad smyslem svého života a jeho směřování. Někteří jen na krátko, zatímco jiní tím trávili více času než skuteným žitím. Promarnili svůj čas planými úvahami.
On na to měl čas. Spoustu času. Viděl umírat krále i království. Pamatoval města, která dávno zmizela pod nánosem času. Zažil války velké i malé. Sledoval vědecký pokrok od začátků metalurgie až k jadernému věku. Pamatoval doby kdy lidé žili v kmenech. Pozoroval zánik civilizací. Navštívil nejvelkolepější stavby a mohl obdivovat díla nejlepších umělců. Ochutnal všechny chutě a vůně světa. Znal úžasné věci, na které historie zapoměla. Byl u toho když vznikly mýty a bohové.
Ale všechno sebou neslo i stinou stránku. Všechno čeho se kdy dotknul se dřív nebo později rozpadlo v prach. Každý s kým se setkal se časem proměnil v pouhou vzpomínku. Kdyby s každou láskou pohřbil kousek svého srdce už by dávno žádné neměl. Každé mohl nabídnout věčný život po svém boku, ale žádná nemohla vydržet tak dlouho.
Ani mocní mágové nedokázali žít tak dlouho. Neodcházeli ze světa v boji nebo přemoženi. Odcházeli proto, že už byli příliš unaveni žitím. Proměnili se v apatické staříky, kteří již neměli sílu dál prodlužovat své mládí. Jejich ztráta ho mrzela nejvíce.
Byli jako on. Pevné body v matrici časoprostoru. Nic nezůstávalo stejné a v neustále se měnícím světě bylo čím dál obtížnější nalézt něco takové jaké to bylo předtím. Takové jaké to bylo kdysi. Takové jaké to bylo vždycky. Svět se měnil a jen pár tváří zůstávalo stále stejných.
Dlouhá staletí si jich nikdo nevšiml, paměť světa byla krátká. Pár válečných veteránů však začalo vyprávět příběhy o válečnících, kteří se objevovali v žáru těch nejtvrdších bitev. Pak bylo stále víc a víc takových, kteří je viděli. A protože je nikdy nikdo nepoznal v dobách míru, začalo se jim říkat bohové války. Byla to jen jedna z mnoha dalších legend o nich.
A už byli naživu jen tři. Tři kteří nejlépe zvládli "jít s dobou". V tom byl úspěch celé té věci. Nekorzovat v metru v renesančním obleku, nechodit s medvědí lebkou na hlavě po ulici. Když lidé, ti obyčejní smrtelníci, zobrazovali nesmrtelné jako třeba upíry, často jim přisuzovali nemoderní zvyklosti.
Ale ten kdo chtěl žít v budoucnosti, nesměl žít v minulosti. Nesměl lpět na tom co bylo a nesměl se bránit tomu novému. Nesmrtelní jako on, byli nejdokonalejším obrazem každé doby. Ale stejně tak byli první na poli novinek. Vždy zvědaví co přinese doba příští.
Nad horami na východě začalo svítat. Oheň dohasínal a muž nebyl dále v místě kde se narodil a kde vyrůstal. V ůdolích pod ním se ze tmy vynořovala moderní města. Už to nebyl Götland doby bronzové. Už nevládl věk sekery a věk meče.
Více než dva a půl tisíce let starý Geat sice směřoval zrakem na krajinu dneška. V mysli se stále díval do minulosti. Bylo těžké nelpět na minulosti.
Minulost definovala každého člověka. On žádnou neměl. Žil v konkrétní dobu, na konkrétním místě s konkrétními lidmi a dřív než ho stačili poznat přesunul se dál. V jiné společnosti stal se jiným člověkem. On poznal všechny. Jeho nepoznal nikdo A tak stále dál a dál.
Pokračoval bez ustání, díky zkušenostem, věděl, že potká další úžasné lidi a prožije krásné chvíle, narazí na další vyjjímečné osobnosti a lásky, za které bude bojovat až do posledního dechu jejich nepřátel. Nikdy se nespokojil s průměrností a za to poznával dokonale pomatené, dokonale krásné, dokonale naivní i dokonale nedokonalé mladé i staré. Pozorně sledoval vesmír a vesmír mu ukázal to nejlepší ze sebe ve vší rozmanitosti.
To by la neseděl na tom studeném větrném kopci, kdyby to všechno nemělo i druhou stránku. Nikdy se nebál, že by nenašel další společníky na cestu životem. Občas si ale říkal, že některé by bylo lepší nepotkat. Kdyby chtěl navštívit své největší lásky, nejlepší přátele a nejudatnější spolubojovníky, celé roky by jen cestoval po hřbitovech. Tak jako věděl že po noci přijde ráno, věděl i že každého nakonec ztratí. Nejednou ho to uvrhlo do stavu kdy už k sobě nechtěl pustit nikoho dalšího. A pokaždé to bylo horší.
Nemohl se příliš vměšovat do života a smrti obyčejných lidí a aby se už nemusel tolik trápit ztrátou blízkých, rozhodl se podobně jako ostatní nesmrtelní vytvořit si jakousi družinu. Zřejmě podobnou cestou jako on došli ke stejnému závěru všichni velmi staří mágové s vyjímkou těch zcela asociálních, kteří žili na dnech svých jeskyň a ani si nevšimli, že je tam zazdily základy domů.
Geat i dřív prodlužoval život některým z těch na kterých mu záleželo, nikdy s ním však nezůstali déle než století. Na to aby s ním vydrželi věčnost musel zvolit úplně jiný přístup. Podařilo se mu najít ženu ve velkých nesnázích s minimálním zakotvením a dostatečně zajímavých povahových vlastností. Když si ověřil, že mu nepodlehne ani za milion let, rozhodl se to s ní pár století zkusit. Nakonec se z ní vyvinula velmi svérázná společnice a když z ní udělal démonku, byla prakticky dokonalá. Postupem času sice její povaha začala sklouzávat jistým směrem, ale nikdy neztratila grácii.
Po pozitivní zkušenosti s ní se po dalších členech doprovodu porozhlédl rovnou mezi démony. Přivedl na zem na zkoušku pár celkem sympatických démonů nižšších tříd, ale ti se po krátkém soužití s ní raději vrátili do pekla. Samo se mu pak připlelo do cesty démoně z nejvyšší válečnické kasty. Způsobilo celkem zásadní vojenský debakl a pak mu bylo předhozeno ať rozhodne o jeho další existenci.
Bylo hrozně zvědavé a vždycky se chtělo dostat z toho hrozného světa plného násilí a vojenské buzerace. Geat ale nemohl do světa lidí přivést jednoho z nejničivějších tvorů jaké mohlo peklo nabídnout a proto malého zabijáka transformoval do mladé dívky.
Dál už to šlo samospádem. Najednou měl u krbu dva vlky ze železného lesa a jednoho z doby kamenné. K tomu se jako domácí pomocníci objevili dva železní golemové a navrch nemrtvý učitel. Geatův život se od té doby zcela změnil. Dál chodil mezi lidi a dál poznával fascinující lidské osudy. Už ho ale tolik nebrala každá ztráta. Pořád měl něco co mu zůstalo.

červen 2009 - ufoporno

Ufo se roztřeseně choulilo pod stolem. Mohlo by se zdát, že ho tam zase něco zubatého zahnalo, ale po bližším zkoumání bylo všechno jinak. Měla tam matraci, deku, asi milion polštářů a mezerou mezi ždilemi sledovala televizi.

Kolem stolu se válely stovky pomačkaných aluminiových plechovek. Posledních pět dní ufo nespalo, živilo se prakticky jen energetickými nápoji a už z toho trochu cvokatělo. Její smysly byly tak napnuté, že se otáčela i za sebemenším závanem vzduchu s pocitem, že se stíny zhmotňují a chystají se jí napadnout. Což by se teoreticky i mohlo stát. Protože byla sama doma.

Bylo to úplně poprvé. Jindy jí vždycky brali sebou kamkoliv, ale na jedno místo nemohla. Geat, Mercy a všichni bojeschopní členové domácnosti byli plně zaměstnáni první celopekelnou válkou. Někteří sice tvrdili, že se jedná již o zhruba jedenapůlmiliontou celopekelnou válku, ale na to by mezi jednotlivými částmi muselo zavládnout alespoň pětiminutové příměří. Celková doba příměří by možná tak dala pět minut dohromady, ale pouze byla-li by měřena na nejrychlejších hodinkách světa.

A poté co se ufo zbavilo Gilese tím, že mu ve spánku vysálo životní energii a uvedlo ho tím do hybernace, mohlo si dělat cokoliv chtělo.

První den se jen válela u televize a přecpávala se sladkostmi. Následně si však uvědomila, že pokud při tom zemře, nebude nikdo kdo by jí oživil a zkazí jí to celou pyžamovou párty. To dále vyloučilo jakékoliv nebezpečné pokusy a magické experimenty. Rovněž hry se zbraněmi a čtení knížek v horní části police. O tom že by šla ven nemohla být řeč vůbec.

Zbyla jí televize a internet. Na druhý den jí to přišlo už tak otravné, že chtěla uspořádat večírek. Nakonec to ale vzdala, protože by nikdo nepřišel. A nejen proto, že by nikdo netrefil podzemním labyrintem. Hlavně neměla žádné kamarády.

Tak si celý ten den kreslila a vymýšlela šatičky a doplňky. Pořád při tom pokukovala po dveřích na konci chodby. Nemyslela na pokoj pro hosty, ale na podvodní svět za ním. Měla jednu kamarádku a po té co jí tajně navštěvovala a Mercy na to přišla a zabila jí...eto... pak se to vysvětlilo a od té doby se mohly omezeně vídat.

Její kamarádka s kódovým označením Amálka ale ještě nikdy nebyla u ní doma. Žádná příčetná bytost by se k jejich sídlu ani nepřiblížila. Ale zaprvé Amálka nebyla stejně jako ufoun tak úplně příčetná a schopná rozumného myšlení a za druhé nikdo nebyl doma. Tedy krom těch kyborgů co jako sochy stáli v řadě podél zdi u dveří a ožili jen ve chvíli kdy se objevil nějaký narušitel.

Ještě ten den vyslalo ufo do podvodního světa miniaturní batiskaf se vzkazem a pozvánkou. Kdyby se tam vydala sama, mohla by jí Amálka odmítnout. Takhle neměla možnost jí odpovědět. Byla to ošklivá manipulátorská technika, kterou se ufo naučilo v knize o obraně před manipulativním nátlakem. Taky jí z toho potom hryzalo svědomí.

Třetí den zrovna když ufo chystalo mejdan a vršilo na stůl sladkosti, slanosti a další osti, se ozval vzdálený tlumený zvkuk gongu. Ufo ho nainstalovalo do chodby za pokojem pro hosty, aby se měla návštěva jak ohlásit.

Amálka byla tak hodná, že jí donesla zpátky i ten batyskaf. Ufoholka jí vzala nejdřív do pokoje pro hosty aby si trochu zvykla. Na "normálním" světle vypadala mnohem více jako obyčejná dívka než jako mytická bytost. Až na ty hrozně dlouhý bílý vlasy, jejichž konec courala po podlaze.

Pak jí vzala k sobě do pokoje, aby našli nějaké oblečení. Amálka si vybrala sama, hrozně jí nadchly zářivě barevné šaty a podkolenky. Tam u nich pod vodou moc barev neměli.

Jak Amálčiny vlasy schly začali pufatět a když se zpudlíkovali, tak se trochu zkrátily. Nebylo to ale dost a proto je zapletly do silného copu, který jí sahal až ke kotníkům. Vodní víla postupně ztratila ostych a za chvíli už byly jako dvě puberťačky.

Amálka byla stejně dychtivá poznávat nové věci jako ufo, když ho poprvé oživili v lidské podobě. A ufonka byla ráda, že projednou je ona ta chytřejší a může někomu odpovídat na otázky.Vodní vílu nejvíc fascinovaly věci, které by ve vodě nevydržely.

Nemohla si pod vodou kreslit ani psát. Vrcholem jejich umění bylo sochařství, sice vyvedené do dokonalosti, ale bez barev a života. Ani netušila že nahoře na povrchu tolik barev existuje.

Po několika hodinách to u ufouna v pokoji vypadalo jako v atelieru velmi expresivního malíře. Pak šli dělat nepořádek do kuchyně. Velmi expresivní vaření bylo pro ufona běžnou záležitostí. Většinou se batolila po barpultu, který zaskládala nádobím a v kleče vedle vařící desky něco kuchtila.

Amálka se k plotně, krbu a dalším horkým předmětům moc nepřibližovala. Radši posedávala na okraji rohové kašny a hrála si s vodou. Sledovala při tom televizi. Něco takového nikdy neviděla. Mohla se podívat na všechny místa světa jenom mačkáním tlačítek na ovladači. Ufo jí tam radši pustilo jedno z instruktážních videí ze studia Mercy-v-triku.

Mercy onehdá už nebavilo opakovat stále dokola ty samé základní věci a proto velmi záhy začala své lekce natáčet. Tedy většinu věcí ufona naučil neúnavný Giles, ale Mercy dostala za úkol vtlouct jí do hlavy, někdy i doslova, pravidla fungování v lidském světě. Její videa pak vypadala jako kurzy etikety skřížené s klipy o bezpečnosti na pozemních komunikacích a nechyběla i pasáž věnovaná sexuální osvětě.

Začínalo to tím proč má člověk chodit oblečený a z jakého důvodu je u kluků požadován minimálně jeden kus šatstva, zatímco dívky potřebovaly jeden velký nebo dva malé. Následovalo doporučení nenechat se od nikoho svlékat ani osahávat. A pak dlouhá pasáž o sexu. Teda technický popis byl krátký, ale následné vysvětlení toho že se jedná sice o něco velmi příjemného co všichni chtějí, ale zpravidla to neprovádí nikdo s nikým, bylo velmi obsáhlé. Vyjmenovávalo jen několik případů kdy to bylo přípustné a u každého zvlášť bylo zdůrazněno, že se rozhodně netýká ufouna.

To by ale zároveň nesměla sledovat všechny ty středoškolský seriály kde se mládež vůbec nechovala podle Mercyných pravidel. Samozřejmě, že ufo mělo od začátku touhu všechno prozkoumat, ale s každým kdo se pokusil ufouna podle místního slangu "obtáhnout" si zahrála Mercy nejdřív hru na honěnou, pak na schovávanou a nakonec ho zapikala do bezvědomí.

Ufounovi pak bylo nebohých chlapců líto a podléhala spíše dívkám, protože ty Mercy nechávala být. Nejspíš proto že podle jejích instruktážních videí se jednalo o sex jen v kombinaci chlapce s dívkou. Po nějakých experimentech pak ufo došlo k tomu, že jsou i dívky, které se chovají hodně jako chlapci a tato náhražka jí plně dostačovala. Až na to že nejvíc jako kluk se chovala Mercy a to ji činilo v očích ufouna velmi přitažlivou.

Nabalovat Mercy bylo asi tak smysluplné jako svádět rozjetý buldozer. Naštěstí mělo ufo nekonečný počet životů a velmi rozvinutou masochistickou stránku.

Kdyby byly pár, měly by dokonale harmonickou takzvanou "italskou" domácnost. A většina Italů by pak zřejmě opustila svůj poloostrov.

Po té co skončila nahrávka sexuální výchovy slečny prudérní s Mercy v hlavní roli, zavládlo trapné ticho...dlouhé trapné ticho....a když už bylo napětí nesnesitelný.....

červenec 2011 - škoda rány která padne vedle

Občas se Mercy stalo, že se z alkoholického tahu nerátila domů a zalomila to už někde po cestě. V takových případech si nedala příliš práce s výběrem místa na "přenocování". Pokud počet promile v její krvi nedosáhl dvouciferných čísel a rovnou neupadla do bezvědomí, dokázala se aspoň jednou přenést. Většinou do pekla, s jen velmi omezenou možností ovlivnit místo přistání.

Toho rána jí probudil řev, prapodivné zvuky a dusot přicházející ze všech stran. Zvedla hlavu ze země a s kořenovou strukturou obtisknutou na tváři se rozhlížela okolo. Byla pořád dezorientovaná a nedokázala určit v kterém světě se nachází. Mohl to být svět lidský stejně tak jako některá z pokrokových částí pekla. Ty se nacházely v blízkosti bran na zem a tvořili přechod mezi oběma světy.

Ležela v křoví u nějaké cesty. Nedokázala určit o jakou cestu jde. Protože ležela zcela logicky hlavou směrem od ní. Zvedla se a vypotácela z podrostu. Vystoupila na chodník a okamžitě vrazila do podivného tvora. Zřejmě to bylo ten co jí vzbudil svým řevem.

Vysoký, štíhlý, v rudém plášti s velkým rudým sombrérem. Do očí mu vidět nebylo, skrze velké kulaté brýle. Byl bledý a špičáky měl tak dlouhé, že vyčnívaly i ze zavřené pusy.

"WTF?!" Bylo jediné co Mercy v tu chvíli napadlo. V pekle takový fajnovky většinou nepotkávala.

"Jsem Alucard, ničitel upírů." Prohlásilo individum zastřeným hlasem a v jeho úsměvu/šklebu se ještě lépe vyrýsovaly bílé tesáky.

"Sám seš upír!"* Odpověděla Mercy a vyslala kupředu direkt.

Ničitel upírů padl naznak. Jeho psychopatický úsměv se vytratil. Mercy přemýšlela jestli pořád nespí. O upírech věděla mnoho věcí a většina z nich tam neseděla. To už ale padlému Alucardovi spěchala na pomoc obrýlená blondýna a další upírka ve velmi neúčelně střižené těsné modré uniformě. Obě skončili jasným KO bez jakýchkoliv otázek.

Z poza rohu se ozval hluk a následně od tamtud vypochodovalo komando ninjů všech tvarů a velikostí, vedených blonďatým popelářem s šmouhami od prstů na tváři.

"Hustej kosplej!" Prohlásil procházející muž s dýní místo hlavy při pohledu na její tetování.

Už se ho chystala plácnout, když se v dáli objevil pikachu v nadživotní velikosti. Mercy nechala ninjamančaft projít a rozhlídla se okolo. Za přilehlým plotem a dalším křovím zahlédla další podivné postavy. Teda spíš takové barevné šmouhy. Pořád viděla rozmazaně a aby zjistila o co jde, musela se jít podívat z blízka.

Před vchodem do oplocené zahrady se sešla na cigárko skupina dívek, z nichž některé byly chlapci.

O kousek vedle postávaly lolitky v růžových šatičkách. To už Mercy bezpečně věděla, že je v pekle.

Neodolala vůni tabáku s drobnou dávkou spáleného dehtu a zapálila si svoje ranní extra silný žváro z dehtu s lehkou dávkou tabáku. Provázena oblakem černého kouře, vstoupila do areálu. To co se z dálky jevilo jako rozmazané šmouhy, byly různé pohádkové bytosti. Respektive jejich napodobeniny. Teď už viděla, že jsou to všichni lidé. Jenom nevěděla, co je to za léčebnu a kde jsou zřízenci.

Přišlo k ní cosi jako malý napoleonek v ošklivém modrém tričku a rozkázalo jí to okamžitě zhasit cigaretu. Mercy na to foukla trochu dýmu a odplazilo se to po čtyřech.

Pak zahlédla výčep. Rychle si dala jedno na probuzení. Teplotou a chuťovou vytříbeností to velmi připomínalo zvětralé zbytky od večera, kterými většinou začala den, po té co z nich odfiltrovala cigaretové nedopalky. Stánek nenabízel žádný tvrdý alkohol a proto se tam déle nezdržovala.

Vydala se dovnitř hledat pořádný bar. Ale tam to vypadalo spíš na tržnici. Ještě ani nevstoupila a už jí chtěli vnutit předražený papírový náramek. Byli tak neodbytní, že je musela trochu zbít. Vynechala stánky s plyšákama a zamířila k baru. Tam měla obrovské možnosti výběru. Mohla si dát jupíka a nebo někomu do držky.

Neměla náladu na demolici a proto se vydala hledat obchod s nepančovanými lihovinami. Už jí vůbec nepřišlo divné, že cestou minula rybího muže, Obi Wana, důstojníka wermachtu, oblečeného naháče, lidi s ouškama, lidi s tlapkama, lidi s modrýma, zelenýma, oranžovýma, žlutýma a dalšíma vlasama a takovu fakt divnou růžovovlasou typku s plechovou čelenkou. Ani nevěděla proč ala měla chuť jí něčim praštit.

Kus od areálu narazila Mercy na hospodu. Nechtěla ale sedět u jednoho stolu s dětma a tak pokračovala dál. 

Když už si myslela že je z nejhorších podivností venku, narazila v Lídlu na čtveřici totálně vysmátých individuí. První lahev ginu do sebe naklopila dřív než došla k pokladně. Ještě pár takových příhod a mohl by se z ní stát alkoholik.

Nevěděla kam zaparkovala motorku a proto se vydala domů metrem. Samozřejmě že bez lístku. Podobně jako policie i personál dopravních podniků už věděl, že Mercy je lepší nedráždit. A to ani když po cestě rozbíjela prázdné lahve a ze soupravy vyhodila zájezd italů, z jejichž neustálého žvanení jí rozbolela hlava.

 Doma zaujala relaxační polohu na gauči a zatímco jí ufoun obsluhoval, vyprávěla mu co se jí od rána přihodilo. Samozřejmě v dívce vyvolala nevšední zvědavost. Kterou následovala nadstandartní žádostivost a nakonec extrémní trucovitost. Dokud Mercy nesvolila se tam vrátit a krom nalezení motorky navštívit i zmíněnou akci.

Nakonec se tam líbilo oběma. Ufo z toho mělo vánoce a Mercy došla na to, že když už jí Geat zformoval podle komixové postavičky, mohla by toho jednou využít a nevypadat jako totální exot. Velmi si užívala toho, že může jít někam kde si jí skoro nikdo nevšímá. A nebýt toho, že se ufo při závěrečném ohňostroji utopilo v zahradním jezírku, nikdo by ani neumřel. A to je co říct.

*Překlad ze slangové američtiny