úterý 1. listopadu 2011

srpen 2008 - zrození

Prvních pár týdnů žilo ufo výhradně v podzemním sídle. Veškerou realitu pro něj tvořilo jen několik místností a z počátku to té nové dívce celkem vyhovovalo. Rychle prozkoumala každý kout a každou věc, kterou Geat s Mercy shromáždili za dlouhá staletí. Díky vrozené zvědavosti se pro ní nový svět stal něčím velmi dobře známým. Teda alespoň ten malý kousek světa.
Brzo se ale začala ptát na to co je tam venku za vchodovými dveřmi a labyrintem chodeb. Hodně toho viděla v televizi na kterou neustále čučela Mercy. I když z neustálého přepínání programů mohla mít akorát tak guláš v hlavě. Internet pro ní díky negramotnosti byl ještě zcela neužitečný.
Ufo si představu o vnějším světě učinilo úpravou podoby toho, ze kterého přišlo. Stačilo ubrat něco žhavé lávy a přidat pár kytek. Teda to si myslela. První výstup nahoru pro ní tudíž byl velkým překvapením. Svět lidí byl mnohem subtilnější a elegantnější. Město vynikalo množstvím drobných okrasných celků, které by nepřežili jediný průchod pořádné armády. Vlastně vypadalo jako by přes něj pořádná armáda už pár století nepřešla.
Všude byla spousta barev a obrovské množství bezstarostných lidí chodících po ulicích. Pro ufo to bylo přímo fascinující. V té době už si byla plně vědoma limitů svého nového těla, ale stále v ní zůstávalo hodně z myšlení démona. Určitě by řekla, že obyčejní lidé se venku promenádují jako kachny na rybníce, kdyby ovšem věděla co je to kachna nebo rybník.
Všechno kolem se jí zdálo tak křehké a zranitelné. Zvlášť po té co otestovala svoje nové tělo a zjistila, že opravdu mnoho nevydrží. Nemělo žádnou tepelnou ochranu, už při sto stupních se odpařilo, nemělo žádné zesílení v oblastech životně důležitých, což byly prakticky všechny, stačilo i drobné říznutí a hned ztratilo všechnu krev. Kostra nevydržela ani průměrnou zátěž a všechno mimořádné zacházení bylo provázeno enormním množstvím bolesti.
Lidé byli navíc zcela neschopní bez svých strojů, aut, elektronických zařízení a supermarketů. Typický příklad zpohodlnělé civilizace určené k zániku.
Ufo strávilo mnoho času na procházkách pod dohledem Mercy a zkoumalo jak lidská společnost funguje. Každý zvlášť si musel zajistit potravu, peníze na ní a místo na spaní a to celé násobeno milionkrát dělalo z města jedno velké chaotické hemžiště. Zpočátku pro ní bylo velmi obtížné to vše sledovat. Měla pak mnohem raději podzemní sídlo, z kterého chtěla předtím ven. Bylo oproti vnějšímu světu takové klidné a tiché. A některé věci se tam nepohnuly celé roky.
Nakonec jí ale svět lidí znovu překvapil. Objevila noc. Dobu kdy se většina světa skryje ve svých přístřešcích jako kdyby se za tmy po světě měli prohánět nějaké přízraky. Ufo dobře vědělo co je tma a jak vypadá. Netušilo však nakolik může být její podoba poetická.
Geat se paradoxně bál méně nechat jí pobíhat samotnou v noci než ve dne. Sám měl s nočními procházkami řadu zkušeností. A proto poprvé když nechali ufouna zcela bez dozoru venku, bylo to uprostřed noci v jednom z rozlehlých pražských parků.
Dívka si to tam okamžitě zamilovala. Vypadalo to jako statické šedivé zachycení světa který byl jinak velmi barevný a dynamický. Tma skryla vše co nebylo podstatné a ve světle měsíce vystoupily jen majestátní obrysy stromů. Všechno ostatní zůstalo na hranici mezi světlem a stínem. Její oči sotva dokázaly rozlišit co je skutečnost a co dokreslila její představivost. Dlouze civěla do tmy na věci které tam střídavě byly a nebyly a snažila si představit jak vypadaly za světla.
Pak si sedla do vlhké trávy a užívala si chladivého vánku, který sebou přinesl přízemní mlhu, která dokonale dokreslila celou scenérii. Nejdřív si nebyla jistá jestli ten bílý závoj není nebezečný, ale nakonec jí jen obklopily bílé linie neškodné vodní páry. Nejlepší bylo ale měsíční světlo, procházelo korunami stromů a rozsvěcelo mlhu tak že byly paprsky světla téměř hmatatelné. Připomělo jí to rudou zář prosvítající černý kouř valící se nad liniemi směrem od čela útočící armády.
Nijak jí nechyběla dlouhá tažení a neustálé ničení. Ani velké síně válečných klanů, kde se odehrávaly neustálé boje o nadvládu. Trochu jí chyběly území za nekonečným a neprostupným pásem opevnění. I tam se neustále bojovalo o svrchovanost, ale narozdíl od sídla jejího prestižního klanu, si tam na ní nikdo netroufnul. Pokud se ovšem nepřiblížila k místům kde byly umístěny bedlivě střežené brány na zem. Občas se jimi propašovalo nějaké malé pokroucené stvoření z pekel. Nikdy v celé historii přes ně ale nepřešel démon jako byla ona.
Peklo bylo jako jakákoliv jiná společnost. Jako mraveniště, potřebovalo vládce, dělníky, vojáky respektive monstra, učence vytvářející silnější zbraně a monstra, umělce starající se o co nejděsivější design, vojenské velitele, elitní monstra, zkázonosná ničivá monstra a úplně navrchu respektive vepředu, úplně vepředu v první linii, démonická monstra jako byla ona.
Nijak netoužila stanout na čele armády nebo zaujmout významné postavení v klanu, kde byli všichni sice jedna velká, hodně velká, rodina, ale i přes to se všichni snažili vydrápat až na vrchol a svrhnout vůdce a zakladatele klanu, velkýho taťku šmoulu.
Ufo sice nechápalo jak je možné, že jak na zemi tak v pekle mají všichni maminku a tatínka a Giles se mu to marně snažil vysvětlit, že je to pro potřeby evoluce a přežití tím nejjednodušším systémem a podle jakéhosi Occamova holícího náčiní je úplně jedno na kterém konci světa se člověk nebo démon nachází, nejjednodušší a nejefektivnější řešení se vždy samo prosadí. To jestli rodiče nakladli vajíčka, narodilo se živé mládě nebo se se srazily dva výboje energie už nebylo podstatné.
A stejně jako v evoluci na zemi, i v pekle byli v každé generaci jedinci více či méně silní. V pekle ale ti méně silní nepřežívali příliš dlouho. To byl důvod, proč Geata ufo jakožto démon tolik zaujalo. Bylo velmi divné, že je se svým přístupem pořád ještě naživu. Lidští psychologové by mu to nejspíš vysvětlili jako syndrom černé ovce. V každém kolektivu bylo nutno mít na koho svést všechny problémy, někoho kdo všechny stmelí společnou nenávistí. Černou ovci se nevyplácelo likvidovat, protože by na její místo musela být nalezena náhrada.
A když ufodémonka musela projednou zase do války, šlo všechno jako obvykle, zůstala v záloze prvního sledu a s dalšíma třošku méně černýma ovcema chránila polní linii opevnění, která měla zadržet případný úspěšný protiútok.
Ten však nezůstal u toho aby jen hypoteticky visel ve vzduchu a když se elita elit vedená vůdcem klanu vydala napomoc pravému křídlu, nepřítel prorazil až k záchytnému valu. Ufodémonka byla během chvíle poslední přeživší z černých ovcí. I přesto, že měla za zády ještě miliony nabroušených kopí, rozhodla se použít svojí démonickou supapowa. Během vteřiny pak rozdrtila kompletně celé záchytné opevnění.....
A tak se dostala na zem. A vůbec nic jí nechybělo. Jenom občas cítila části těla, které už neměla. Třeba takové fantómové rohy. Měla neustálé nutkání podrbat se na hlavě. A úsměv, nevysvětlitelně znepokojující úsměv, ve kterém se odrážel lesk ocelových tesáků velkého taťky šmouly.