neděle 16. září 2012

listopad 2012 - mexická mise

Mercy udeřila hlavou do zdi. Ozvalo se tlumené křupnutí. Suť se začala hrnout ven, ale nedostala se daleko. Dunivý úder pěsti jí zatlačil zpět a ještě dál, když se cihly rozletěly po sousední místnosti. Následoval levý hák, kopanec, úder lokty a většina zdi se vydala k zemi dříve než první úlomky vůbec stihly dopadnout. Zvedl se oblak červeného prachu.
Většina pubertální mládeže by mezi hlavní přednosti démonek uvedla to že nemají své dny. A někdo o něco znalejší by k tomu z koutku polohlasem dodal Díky bohu. Těžko si představit že by to s nima mohlo být ješte horší.
Mercy už stihla rozbít všechny vnitřní stěny rodinného domku v přízemí i v prvním patře a to včetně stropů, v důsledku čehož se podlaha v suterénu zvedla o půl metru. Nic z toho ale nebylo vidět, protože prach už odmítal další pokusy o to se usadit. Plynule přešla k demolici obvodových zdí s tím, že střecha bude následovat tak nějak automaticky.
Obyčejní lidé se cítili bezmocní a frustrovaní v mnoha případech, s nimiž nezmohli vůbec nic. Začínalo to nevyhnutelností jejich smrti, nevyléčitelnými zdravotními problémy, neschopností čelit přírodním pohromám, organizovanému zločinu, korupci a končilo to rezignací nad lidskou hloupostí.
Mercy měla dost síly, aby se snadno vyrovnala se starostmi obyčejných lidí. Takže jediné co jí trvale frustrovalo byla lidská hloupost. A netýkalo se to jen obyčejných smrtelníků. Znala sice jenom tři pořádné magiče, ale každý z nich by dokázal zbavit svět té nejhorší špíny. Místo toho měli ale jen spoustu keců o tom, že nemohou zasahovat do přirozeného řádu světa...bla bla bla bla...
Byla to nakonec jen ona sama kdo každodeně odkrýval odvrácenou tvář světa a lidské společnosti. I když rozbíjela lebky jak na běžícím páse a důsledně dohlížela na to aby každý sešel tím čím zachází, sama nedokázala trvale vymítit lidské netvory ani v jednom velkém městě. Byla asi jediným démonem na světě, který by rozpoutal peklo na zemi ne proto že peklo je fajn, ale aby ztrestala všechny hříšníky.
Tento pocit zesílil pokaždé, když objevila další nevinné oběti prožívající své peklo na zemi vedené velmi vynalézavými zvrácenými lidmi.
Mágové nevěnovali přílišnou pozornost odvrácené tváři světa, protože už dávno přišli na to, že v tom boji nejde vyhrát. Nezasahovali do přirozeného řádu věcí, protože každý zásah vytvářel nerovnováhu, kerá se mohla osudově zvrhnout. Zvláště pokud by se jednalo o zásah světového rozsahu. Jakýkoliv lokální zásah by byl nespravedlností vůči zbytku.
Geat se to Mercy i ufounovi kdysi snažil vysvětlit. A pak už se k tomu nevracel, protože k tomu každý musel dojít sám. Jemu samotnému to trvalo staletí. Nějak si neuvědomil, že její trpělivost vyprchává poněkud rychleji. Ani to že Mercy, i když je její vlastní síla spoutaná, má k dispozici všechno co jeden potřebuje aby vymazal zítřek z kalendáře.
A přesně jak předpověděli staří Mayové, léta páně 2012 rudá Venuše zastínila sluneční jas, když dorazila do Mexika, aby ukončila tamní válku gangů tím, že je všechny zlikviduje.
Mercy vůbec netušila jak takové gangy vypadají nebo jak je najít. Proto si na Gilesovu radu omotala řidítka motorky cáry salvadorské vlajky. Výstavní artikl nejnebezpečnějšího gangu světa pak měl neomylně přitáhnout jak veškeré konkurenční zločince tak samotné mazané třináctky, které se vlajkou honosily. Rozhodně nemohli dovolit aby si nějaká přivandrovalá blondýna dělala legraci z jejich krvavého kultu.
Zaparkovala před zaplivaným barem. Byl to jeden z těch nejhorších i na mexické poměry. Oprýskaná barabizna, zaprášená, barvy vyšisované od slunce, denní nabídka kořalky načmáraná křídou na kamenné desce, kterou si u cesty odložili nejspíš už staří mayové.
Vstoupila dovnitř a než si stihla objednat místní kaktusovici už měla první zákazníky. Obklopilo jí několik potetovaných snědých mládenců.... Byla ještě jedna věc, kterou Mercy co se týče Mexika, střední a jižní ameriky nevěděla. Netušila jak se tam domluvit. Takže jí ti muži klidně mohli jen nabízet místní rukodělné výrobky. Ale když se kácí les, létají třísky.... nebo zuby, končetiny, hlavy a tak podobně.
Mercy spoléhala na svůj démonický šestý smysl, podle kterého jí nevinní lidé čistého srdce připadali krajně nesympatičtí a naopak grázlové jí zvláštním způsobem přitahovali. Takže jí stačilo jenom najít toho nejkarizmatičtějšího sexouše ve městě a rozmlátit ho na maděru.
Po úvodní nakládačce se vrátila k nedopité sklence. Barman se jí marně snažil posunky naznačit, že by měla co nejrychleji utéct. A nebo ty chlapy zpracovat tak, že si pro pomoc už nedojdou. Bylo z toho jasně vidět, že v Mexiku o Mercy nikdy neslyšeli.
Pověsti o ďáblici se měli ale brzo rozšířit i do toho nejzapadlejšího puebla nebo v čem to ti mexikánci vlasně žili. Mercy si dělala starosti jen s tím aby stihla vyřídit místní mafie dřív než se toho co dělá dohmátne Geat a přijde jí dělat kázání o nenarušování vesmírné rovnováhy.
Zatím narušila jenom rovnováhu vlastní. Místní pálenka byla silná a levná. Barman navíc ve strachu opustil svou pozici. Netušil, že ona dokáže sama vypít a to doslova celou hospodu.
Venku se s efekním hvizdem zastavilo několik aut. Následovalo bouchání dveří a dupot nohou. Nějaké nadávky v mexičtině. Muži s mačetami v rukou se hrnuli dovnitř.
O minutu později se bez mačet hrnuli ven. Nadávali dál, ale teprve teď ty jejich mexický sposťárny zněly správně procítěně. Oknem proletěla zápalná lahev. Zdmi zatím prosvítalo čím dál víc světla. To jak v něm rachotící samopaly dělali díry.
Mercy neměla náladu čekat než od jedný nedomrlý zápalný lahve vzplane celej barák. Tak tomu trochu pomohla. Střelba ustala a muži venku v úžasu ustupovali před žárem plamenů. Sklonili zbraně. Nejdřív čekali na každého kdo před plameny vyběhne ven, aby našel smrt v dešti kulek. V nepodsklepeném baru, který se změnil v peklo ale nemohl nikdo přežít tak dlouho.
Střecha se zlomila a bar se s praskáním začal hroutit. Muži spokojeně nasedali do svých oprýskaných teréňáků.
V jednu chvíli jako napovel strnuli. Mezi všemy zvuky padajících trosek, jedno zapraskání znělo tak nějak nepřirozeně. Ve velmi pověrčivém a zbožném Mexiku se nikdo neodvažoval otočit.
Panty u dveří děsivě zaskřípali. Bylo to opravdu děsivé zaskřípání, protože veškerý mazací olej se odpařil. Pár těžkých bot zaduněl na tom co zbývalo ze vstupní terasy.
Gangstři z hluboka vydechli a znovu pozvedli své zbraně. Pomalu se otočili. Vypadalo to přesně jak jim to každou neděli popisoval místní kněz otec Chuan. Jenom s jedním rozdílem. Ona byla ženská. A celkem pěkná.
Zapálila si své černé cigáro. Vlasně nezapálila, jenom ho vytáhla z kovového pouzdra a samo vzplanulo jakmile se k němu dostal kyslík. Mexičani spěšně naskákali do aut a byli zrovna na nejlepší cestě do... Všichni vždycky utíkají do Mexika. Ale kam utíkají Mexičani o tom se nikdo nezmiňuje. ....., když prvnímu z aut náhle praskla hadička přívodu paliva do motoru.
Bylo to tím, že vozem proletěl obrovský kamenný kalendář na jehož zadní straně byl náspis "mezcal 2 peso". Osádka pohotově vyskákala a pádila za ostatními auty z nichž ani jedno nepřibrzdilo, aby je nabralo. Mercy sedla na motorku a vydala se na vyhlídkovou jízdu za nimi. Nesnažila se je dohnat, jen je vytrvale sledovala jak uháněli krajinou plnou písku a agáví.
Trvalo jim celých deset minut než jim došlo, že když se rozdělí nebude je moct všechny sledovat. Jedno auto se oddělilo a druhé také, na opačnou stranu. Třetí pokračovalo v přímém směru. Stejně tak ona.
V dáli se objevila rozlehlá hacienda obehnaná vysokou zdí. Tuhle turistickou zajímavost si určitě nemohla nechat ujít. Auto projelo bránou, která se za ním spěšně zavřela.
Když se Mercy přiblížila, začal do ní krom much narážet i nějaký těžší druh hmyzu. Odhadovala by to tak na devítimilimetrové chrobáky. Nechtěla si odřít blatníky, tak před bránou zastavila a dovnitř vstoupila po svých. Vypadalo to jako by se propletla korálkovým závěsem, když prošla deseti centimetry tvrdého dřeva.
Většina Mexičanů už pochopila, že jejich zbraně nejsou dost silné. Na dvorek se vypotácelo několik postav obtěžkaných vojenským arzenálem.
Asi si to ale nenacvičovali v polních podmínkách protože se jeden druhému pletli a když se jim podařilo kulomet konečně umístit, ne a ne ho nabít. Zbraň nakonec spustila, ale to až po tom co Mercy ohnula hlaveň do pravého úhlu. Úlomky projektilů zničily dokonalou bílou fasádu hlavního domu.
Jeden z místních, ne z těch co přijeli autem, to zase zkusil s mačetou. To ale musel přijít dost blízko na to aby mu dala do držky.
"Kde je seňor grande?"* Optala se Mercy, když ho trochu omlátila o zem. "Kmotr nebo jak vašemu šéfíkovi říkáte."*
Muž jí vůbec nerozuměl a tak ho zahodila na střechu. Rozhlídla se a nasála místní atmosféru. Vydala se vstříc temnotě. Do domu vešla bez odporu. To že bylo zamčeno na závoru a dveře byly z oceli se v jejím případě nepočítá.
Narazila na sposutu vystrašených služebnic a pár špatně naložených bodyguardů. Padla sposuta nadávek, ran, kopanců a mačet než jí dovolili projít do nejstřeženější části.
Velkýho kápa našla v malé kapli plné panenek Marií, ikon a všeho toho náboženskýho balastu. Seděl si tam v bílém hávu s očima upřenýma ke kříži a tvářil se jako zločinec intelektuál. Takový ten bodrý pastýř, který vlastně není zlý, jenom ho ostatní nutí aby je trestal a zabíjel.
Možná byl v bílém, ale Mercy viděla všechnu tu krev, všechno to utrpení, všechny ty bezmocné oběti. Pomalu se zvedl a v Ghándiovském stylu se postavil proti ní, se zdviženýma otevřenýma dlaněma. Ghándímu tohle ze dvou důvodů vyšlo. Jednak byl celkem slušný člověk a pak, proti němu stáli kultivovaní angličani.
Mercy věnovala muži své dva nejlepší pohyby. Pravej hák a levej hák. Pak už neměl hlavu. A ani jedna svatá relikvie v místnosti nebyla nadále neposkvrněná.
Přišel čas siesty. Mercy se rozhodla z haciendy udělat svojí základnu a místo toho aby honila grázlíky po všech koutech jukatánu, chtěla aby přišli oni za ní. Věděla, že velké ryby se dozajista neobjeví, ale po tom co by se jí podařilo zlomit jazykovou bariéru.... a pár kostí, mohla by se dozvědět něco o struktuře místního podsvětí.
Zprávy o tom co se stalo se rychle rozšířily. A po tom co hacienda odolala (alespoň její obvodové zdi) devíti vlnám útoků gangů, byla nakonec obležena místní armádou. I přes veškeré plány se ale Mercy nepodařilo rozplést místní zločineckou strukturu. To je tak když se každej menuje Pedro, Chose nebo Chuan.
A zatímco místní kneží světili po stovkách patrony dělostřelecké divizi, která se rozmístila na blízkém kopci, na místním úřadu boje proti organizovanému zločinu zazvonil telefon. Neznámý volající, který se představil jako Přítel neboli Amigo, se silným evropským přízvukem, si vyžádal velitele a předal mu několik tajemných instrukcí.
Když se Mercy druhý den probrala z tequilového komatu, byly vojáci pryč, děla na kopci pryč, blokáda okolo pryč a na prahu rozbořené hlavní budovy ležel bílý papír. Na něm byl seznam a adresy nedotknutelných vládců drogových kartelů. Ochotně jí práskli i všechny v Salvadoru a Columbii, to jenom aby se v Mexiku nezdržovala déle než bylo nutné.
Mercy si je vyznačila na turistickou mapu mezi pyramidy a další pamětihodnosti. Nastartovala motorku a vydala se na rekreační jízdu napříč střední a jižní amerikou. Díky podrobnostem v seznamu už nemusela zbourat každou hospodu na cestě a proto se o její malé cestě za odplatou Geat nikdy nedozvěděl. Neřeklo mu to dokonce ani ufo co se ve svých mrtvých chvilkách, kterých bylo nějak podezřele mnoho, občas zasavilo na kus řeči.

*Překlad ze slangové američtiny