I na Mercy občas padla melancholická nálada. Občas pokaždé když se ozvala její lidská stránka. Někde tam hluboko hluboko v jejím nitru. Malé děvčátko, které nedokázala utopit v hektolitrech alkoholu nebo krve.
Odložila pak flašku i agresi a vydala se na procházku po městě. Pro jednou se chovala jako obyčejní lidé. Zašla si na fajnovou zmrzlinu, chvíli korzovala po nábřeží, přešla po jednom z romantických mostů a kochala se výhledem. A nakonec usedla na lavičku v jednom z podzimem obarvených parků. Slunce schylující se k obzoru pak dokonalo zbytek.
Viděla odvrácenou tvář světa a ač byla démon nejednou bojovala za jeho záchranu. Zatímco války otřásaly světem stála na tajné frontové linii proti okultistickým spolkům zřízeným mocichtivými diktátory. Sama zničila víc netvorů než archanděl Michael, ne pekelných, ale lidských. Svět a lidé v něm byli vždy svou největší hrozbou.
Proto bylo tak důležité si občas připomenout i jeho krásu. Najít něco za co stojí bojovat. Až ztratí víru i poslední z velkých bojovníků přijde konec světa tak jak to hlásá apokalyptická popkultura už od dob hloupého Honzy, jinak označovaného jako svatý Jan.
Mercy seděla na lavičce, užívala si vůni podzimu a posledních hřejivých paprsků. Ozařovaly pravou stranu její tváře. A pak najednou i levou. Obrátila hlavu k východu.
Mezi stromy a keři prosvítala bílá záře. Mercy byla jediná komu dělalo problém dívat se tím směrem. Odvrátila zrak a dál pozorovala hemžící se lidičky. Záři neviděli, ale nějaký vliv to na ně mělo. Víc se usmívali, víc se objímali. I ptáčci tak nějak veseleji zpívali. Neklamné znamení toho, že se blížil nějakej velkej hipík.
Mercy si povzdechla. Její zlotemná aura se musela úplně vypařit jestli se odvážil přijít tak blízko. Úplně cítila to srdce plné lásky, něhy a dobroty. Srdce planoucí nenávistí ke všemu pekelnému a démonickému. Srdce bijící jako o závod, protože se z rozněžněného naměklého koťátka mohla kdykoliv promněnit ve strašlivou....
....no prostě v sebe.
Jenom si nebyla jistá co je to za týpka. Jestli byl jako chlapci z amazonských džunglí, kteří museli vystopovat a porazit jaguára, aby se z nich stali muži. Nebo jako milovníci extrémních adrenalinových záležitostí, kteří dělali podobné věci jen pro zábavu. V pekle jich bylo spousta, takových co se vydali do toho druhého světa aby předvedli svůj fištrón proti strážcům světla a pokud se odtamtud s nějakou kořistí vrátili, byli oslavováni jako hrdinové.
Pro Mercy byli stejně tak falešnými hrdiny jako lidští toreadoři. Jestli chtěl někdo v pekle dokázat, že je frajer nemusel cestovat do exotických krajů, ale jen přejít území nikoho a ukrást klepátko z nepřátelské brány. Pro peklo rozhodně platilo, že si největší hrozbou byli jeho obyvatelé navzájem. Největší adrenalinový nadšenci z nebe si sjednali rande s Mercy.
Postavička šířící kolem sebe auru míru, lásky a přátelství se stále přibližovala a už bylo téměř jisté, že směřuje k Mercy. Její lidská stránka byla lehce znepokojená. Démonická stránka si pohrávala s železným řetězem na krku, co kdyby třeba náhodou spadnul. Mohlo by se to stát, teoreticky, temná magie, která jí poutala by se mohla rozpustit v silné ochranné auře některých bytostí světla. A následoval by při nejmenším pogrom.
Mercy byla v rozpacích, její lidská část se dál chtěla kochat krásami světa, ale přítomnost toho individua jí nutila chystat se k obraně.
Na tomhle andělovi se taky někdo vyřádil. Muž středních let ve světlém baloňáku. S výrazem ve tváři obsahujícím vše od životních zkušeností, přes soucit s utrpením světa až po zklamání z vlastní neschopnosti ho napravit. Tedy obsahovala vše až na úsměv. Typický představitel anděla kráčejícího po zemi, nikoliv rozvášněného bojovníka z nebes. Pomalu došel k lavičce a sednul si vedle Mercy.
"Jestli mi dáš ruku kolem ramen tak ti jí utrhnu."* Mercy byla možná lehce rozněžnělá, ale jinak to byla pořád ona.
"Proč to musí být takhle, proč musíme být nepřátelé, když bojujeme za stejnou věc?" Muž hleděl rezignovaně do prostoru.
"Už máme v mančaftu debila, knihovníka a věštce. Anděl by akorát překážel."*
"Ale tak to nemyslím. Musel jsem čekat měsíce, až tvůj žár pohasne, abych se mohl vůbec přiblížit."
"Na tvůj žár to rozhodně žádný vliv nemělo."* Dodala Mercy a clonila si výhled rukou.
"To je přirozená sebeobranná reakce."
"A funguje to?"* Zasmála se Mercy.
"Většina temných bytostí mi jde z cesty."
"Ty temný bytosti co znám já, by si tě dali k večeři. Sletěli by se k tvýmu světýlku jako můry."*
"Tak to je dobře, že jste většinu z nich zničili."
"Tak asi vyrazíme do světa a ztlučem nějaký anděly. Aby se to vyrovnalo."*
"Okolní svět je dost nebezpečný i bez vás."
"Jenže mě to tady v tý oáze klidu a míru nebaví."* Mercy se zakabonila. Její lidská stránka se pomalu rozplývala stejně jako poslední paprsky zapadajícího slunce. I zář z druhé strany začala hasnout.
"Těchhle slov budeš jednou litovat. Shromáždili jste tolik mocných relikvií, že je jen otázkou času kdy se tu strhne další bitva o osud světa."
"Tak to by jsme měli přidat ve zbrojení."* Mercy se ohlédla na obě strany. Z anděla už nevycházela žádná úchvatná zář. Zůstal jen ten divný pocit, který v ní vyvolávali všichni nadpřirození tvorové. Neomylný detektor dobra a zla. Mohla jen tušit, že na něho působí stejně odpuzujícím dojmem.
"To je děsivá představa. Jako by toho už tak nebylo dost."
"Máte strach?"* Mercy se usmála svým typicky démonickým způsobem. "Ale my jsme přece ti hodní."*
"Nepřivedla snad i tu nejdokonalejší a nejšlechetnější společnost ke zkáze nějaká lidská slabost?"
"My nejsme lidi."* Zasmála se Mercy nahlas.
"Slabost člověka nebo pro člověka, nebo pro člověka se slabostí."
"Hmm, rébus."*
"Ta dívka má v sobě nejděsivější kombinaci nevědomosti s vražedným potenciálem."
"Ufounek je naše malý zlatíčko."* Zamračila se Mercy.
"Tak proč se pořád snaží probudit tu stvůru v sobě?"
"Je jenom zvědavá."* Mercy si nikdy nepřipouštěla, že by ufounovi sebevražedné pokusy mohly být něčím nebezpečné.
"Není psychicky vyrovnaná."
"Je člověk."* Usmála se Mercy.
"Ona se vším tím ostatním dokáže uvrhnout svět do záhuby."
"Na většině věcí už je dětská pojistka."*
"Taky by jí na krku slušelo něco takového jako máš ty."
"Máme jenom jeden. Na čím krku ho chceš radši."* Mercy se dostala do velmi poťouchlé nálady.
"Neber to na lehkou váhu." Napomenul jí muž.
"Vy se jí vážně bojíte?"*
"Je jak mimino se sirkama v továrně na dynamit."
"Přesně tohle by řekl náš knihovník."*
"Jestli přijde na to jak s nima škrtnout tak budem vánoce 2012 slavit každej rok dvanáctkrát celý příští milénium."
"Možná by jsme jí měli poslat na tu ekonomku, aby doma přestala dělat kraviny."* Mercy si z toho dál dělala srandu, ale přemýšlela zda je ufoun skutečně tak nebezpečný. Byla to přece jen malá holka.
"Nerad to říkám, ale jestli se tý holce podaří vyvolat původní podobu bude mít co dělat s náma." Anděl vstal z lavičky. Zřejmě už ho přítomnost Mercy začala nějak poznamenávat. I ona se zvedla.
"Jestli se jí dotknete, poznáte mojí skutečnou podobu."* Mercy dloubla do anděla prstem a zároveň lehce zatahala za železný řetízek na krku.
"Tohle dobře neskončí." Dodal anděl a obrátil se k odchodu. Mercy odešla na opačnou stranu.
Později si o tom promluvila s Geatem a ten usoudil, že nebude na škodu mocné relikvie lépe zabezpečit. Neměl však srdce zakázat ufounovi výlety do podvodního světa za její jedinou kamarádkou a tudíž zabezpečení čehokoliv na jakoukoliv úroveň nemělo téměř smysl. Od té doby taky kupujou ufounovi hodně čokolády, protože ta zlepšuje náladu. Dívka zatím nic netuší.
*Překlad ze slangové američtiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat