Mercy si občas připadala jako Diana, bohyně lovu. Taky byla blond a pořád se za něčím honila.
Málokdy jí kořist unikla.
Tenhle kousek si ale na zeď vycpanej nepověsí. Až to chytí, dá tomu takovou ránu, že už to půjde vystavit jen v herbáři.
Byla celá mokrá a zablácená, jak jí to protáhlo močálem. Kožená bunda byla na cáry, jak si musela razit cestu šípkovým hájem. Hlavu měla otlučenou, jak za tím tápala temnými tunely ve skále. A už skoro nedokázala popadnout dech, jak se z ní valila jedna vlna nadávek za druhou.
Taky si nějak nevzpomínala, že by v kunratickém lese rostly rozložité prastaré duby.
Vypadalo to, jako by prošla mlžným závojem do tajuplného světa víl a lesních tvorů.
Ti by sí jí ale do baráku nepustili. Také tam nebyly obrovské pestrobarevné houby, na nichž bytosti lesa ujížděly.
Mercy se zastavila, ohlídla a ztratila stopu. Široko daleko se najednou nepohnul ani lísteček. Pronásledovala hlučný šum v podrostu a ten byl najednou pryč.
Pokračovala ve směru, kterým přišla. Prodrala se dalším křovím. Nějaká hlauz jí na chvíli stáhla vlasy do tváře.
A pak byla zpět v kunratickém lese.
Na jedné z tisíce pěšin křižujících "les" stála rodinka - maminka, tatínek a dvě dítka. Byli poněkud vyvedeni z míry když se z ničeho nic z keře vynořila rzcuchaná, potrhaná, dezorientová blondýnka. Divokým mácháním rukama zpacifikovala vlasy a prohlédla si oblečení. Hluboké trhliny rozhodně odkrývaly PÁR věcí, které by měly zůstat neveřejnými. Hodila na fotříka zlý oko, ale jeho rozum byl příliš zakalen, než aby jeho pud sebezáchovy zareagoval.
Probrala ho až ohromná rána do zátylku, odraz spravedlivého hněvu manželky, jejíž břicho se kulatilo čekáním dalšího potomka. Muž se po ní velmi zlostně podíval.
To nebyl směr, kterým měl směřovat jeho pohled. Ta druhá facka, která mu přistála, byla z těch o kterých se píší legendy. Hejna ptáků se zděšeně zvedla z korun stromů. Do vzduchu se v tu chvíli pokusili dostat i tučňáci na antarktidě, ale bez valného úspěchu. Taková to byla rána.
Malá dívka zaječela. Její vytřeštěné oči směřovaly k temnému stínu mezi dvěma smrky.
Mercy zahlídla černou siluetu a okamžitě vyrazila. S praskotem se prohnala mezi stromy. Hlasy panikařící rodiny utichly.
Hbitě přeskočila potok. Jen zdánlivě se při tom zaryla do druhého břehu. Když se vydala za dalším pronásledováním, nesla v každé ruce těžký kámen.
Stačilo na chvíli zahlédnout černou srst vlnící se mezi tmavou zelení. Kámen s praskotem proletěl vegetací po nebalistické křivce. Druhý to vzal trochu obloukem, ale zasáhl.
Temné vrčení se přestalo vzdalovat.
Začalo se kvapem přibližovat.
"A co teď?"* Povzdychla si Mercy.
Les se rozestoupil, nikoliv z vlastní vůle. Černé monstrum se vyřítilo proti ní, zuby napřed. Dala tomu jednu do čenichu, ale stejně jí to nabralo, proletěli několika stromy, udělali pár kotrmelců a když se Mercy rozhlídla, byla zas někde v Temném hvozdu.
Popadla první co jí přišlo pod ruku a flákla příšeru po čumáku. Naštěstí v Temném hvozdu je první co přijde pod ruku málodky měkké a poddajné.
Úlomky kamene se jako šrapnely rozletěly do všech směrů.
Mercy vysočila na nohy a vyběhla vstříc světlu. Temný hvozd by nebyl ničím bez zrádné mýtiny. Parakotoulem se přenesla přes mohutný padlý kmen. Stanula uprostřed prosvětlené zelené plochy. Mhouřila oči do tmy.
Vrčení a funění se poklidně přibližovalo. Doprovázeno praskáním a šustěním.
Do kmene padlého stromu se zasekly dlouhé černé drápy. Černé chlupy splývaly s pozadím. Bílé tesáky zářily a výhružně se chvěly.
Mercy byla zmatená. Pronásledovala vlkodlaka, ne vlka. Tohle byl pořádný kus zvířete, ale pořád jen vlk. Nic démonického.
Nakrčil se ke skoku.
"ŇuŇu, tebe dam ufounovi k vánocům."* Usmála se Mercy. "Může mít dalšího mazlíčka."* Srovnala si čelenku, aby jí vlasy přestaly padat do očí. "Jestli tě dokáže složit zpátky dohromady!!!!"*
Vyrazili zároveň. Střetli se cca pět centimetrů od Mercy a po dalším kotoulu vzdad, chytla Mercy zvíře kolem krku.
Trocha akrobacie mezi cvakajícími tesáky a už nemohlo uniknout. Obrátila se i s vlkem na záda.
Právě včas.
Něco blesklo vzduchem.
Upadnul jí rukáv u bundy.
Zahodila vlka a mosazným boxerem odvrátila další úder.
Vlk ji pohotově srazil z boku. To se Mercy náramně hodilo.
Vběhla mezi stromy, následována svistem čepele, za níž zůstávala v podrostu prosekaná pěšina.
Málo kdo dokázal máchat mečem tak agilně, déle než pár vteřin. Mercy v běhu utrhla borovičku a ohnala se širokým obloukem. Taky dokázala udělat během vteřiny v lese paseku.
Nezdržovala se ohledáním útočníka a vběhla do temnoty.
Mercy rozhodně nepatřila k nejlepším lovcům démonů pod sluncem. Nedělala to zas tak dlouho a byla celkem flákač. Chyběla jí motivace a na většinu démonů narazila náhodou. Ale i tak o ní většina démonů věděla. Věděli, že se jí stačí prostě vyhnout. Nebylo pro ně dobré pokoušet štěstí. Případně napadat v lese drobné černovlasé dívky. Ale to jen tak pro sychr i přes to, že nebezpečná z nich byla jen jedna.
Ne všichni démoni znali Mercy. Všichni ale znali nejúspěšnějšího lovce démonů vůbec. Toho co hledají malí bubáci pod postelí.
Mercy kličkovala mezi stromy.
Lehce sklonila hlavu do strany.
Poslouchala.
Chvíli vnímala jen dunění kroků za sebou.
Žuch...buch...žuch....žuch....buch....................wait for it...křáp.
Mercy zarazila patu o pařez a pruce se otočila. Vyslala do protiútoku svůj nejmocnější direkt.
Mosazný boxer představoval sice jen asi půlcentimetrové prodloužení jejího těla. Ale...
Síla buldozeru, rozložená na pár čtverečních centimetrů kovu, se zaduněním udeřila do hrudní kosti. Dva blyštící se meče pokračovali setrvačností v pohybu. Ruce pokračovaly v pohybu. Nohy pokračovaly. Hlava sebou smýkla dopředu. Lesklé černé vlasy práskly vzduchem. Temný sametový plášť dopadl na tělo jako tuna cihel.
Pařez pod Mercynou nohou s prskotem opustil kořeny.
Zpětný ráz trhnul černovlasou hlavou dozadu. Nejmodřejší oči světa se na Mercy bezmocně, nepřítomně dívaly. Ústa zatnutá nevýslovnou bolestí povolila v bezhlasém vzdechu.
Mercy věděla, že za tohle nenajde na světě kousek země, kde by mohla odpočívat v pokoji, ale i přes to a možná právě pro to, si to chtěla co nejvíc užít.
Její potetovaná levačka dopadla na bledou tvář. Tělo se ve vzduchu otočilo a začalo propadat do temnoty. Pravačkou zamířila na solar a odrazila se. S praskotem dopadli i s vlkem v dubové drobotině.
Né, do hlavy né, na Mercy rozhodně neplatilo a jestli chtěla něco na světě opravdu hodně, tak dát přez držku Karkulce.
Tloukla vlka rudým pláštěm i jeho bezmocným obsahem. Zmatené zvíře nedokázalo bezpečně zacílit svá kusadla.
Mercy si v samém zápalu nevšimla jedné věci.
Les kolem ní začal umírat.
Všechno ztrácelo barvu.
Zvuky utichly.
Kmeny stromů nehlesně praskaly.
Zešedlé listy se sypaly dolů jako déšť.
Světlo se začalo ztrácet v šedivé záplavě.
...
Jako by se veškerá životní energie lesa někam vcucávala.
"Já tě zabiju!"** Ozval se odkudsi dívčí hlas.
Mercy zbystřila.
Udeřila znovu. S drtivou silou smýkla rudým pláštěm o mocný kmen.
Prastarý dub se rozvalil v hromadu ztrouchnivělých pilin.
Když znovu zahlédla modré oči, planuly božím hněvem.
Ta mrcha čítuje, blesklo hlavou Mercy.
Možná by jí mohla probodnou jedním z těch jejích mečů.
Nabraly shodnou trajektorii, přímo nad cílem se srazily a dopadly na strany, každá v ruce s jedním.
Šerm, to byla disciplína, kterou Mercy vynechala zcela záměrně. Bylo to tak neosobní.
Kov zazvonil... otočka... skrčka...
Karkulka nabrala spirálovitou dráhu a při ráně, která následovala, tučnáci na antarktidě už skutečně nadskočili.
Mercy kompenzovala technické finesy silou. Bušila do dívky jako hluchý do vrat...
Podařilo se jí zasáhnout karkulku mečem na plocho přes zadek...
Potom měla červený už i tvářičky.
Cenila na Mercy zuby. Velmi nelidským způsobem.
Karkulka byla dcerou Země.
Doslova.
Ne že by jí Země, "Země" nebo země přímo porodila, ale nějak se dostala na svět a...
vychovali jí vlci.
Meče vdržely hodně. Údery byly tak silné, že jim po každém ruce odskakovaly víc a víc do stran.
Nápřahy se zkrátily a boj přenesl více na tělo. Karkulka odrážela údery s gymnastickou bravurou. Příliš se ale nechala upoutat kmitajícím blejskátkem... ženská.
Mercy se předklonila.
Technicky se tomu říká hlavička.
V jejím podání to je jako když na člověka spadne bagr.
Dívka se bezmocně rozplácla na zemi.
Mercyn meč si zrovna nerušeně razil cestu vzduchem k jejímu krku, připraven z červené udělat vskutku červenou... když najednou....
V antice tomu říkali "deus ex machina"***. Božstvo v poklidu nastupující na scénu, spouštěno na kladce, aby vyřešilo produkt scénáristické impotence velikášského dramatika.
Rozhodně nic co by připomínalo výbuch nebo vzduch, zhmotnící se znenadání.
Meč se se zaskřípěním na kusy rozbil o subtilní průsvitný obrys ženských křivek.
Mercy zavřela oči před záplavou světla.
Další úder vedla tak nějak po paměti.
Na konci světýlka se objevil tunel.
Mercy byla pronásledováním vlka tak vysílena, že se už nedokázala ani pořádně rozpálit. Neměla čas se soustředit a nabrat sílu...
Nová krev se jí začala vlívat do žil. Teď už měla tý Červený mrchy vážně dost.
A pak už byly červený dvě.
S jednou blondýnkou mezi nima. Snažící se zabránit apokalyptické srážce.
Vzpomínky na veškerý červený prádlo co kdy našla na podlaze Mercy samovolně vyrazily z hrdla válečný křik. Byl to jeden z těch, za kterými se armády pekla v obavách ohlížejí.
Následovalo rychlé KO.
Když se Mercy probrala, byla v lese sama.
Jako kdyby se jí to jenom zdálo. Jakoby se opila a vytuhla na paloučku.
Všechno bylo jak má. Ptáčci zpívali. Stromy stromily. Listí poslušně drželo na místě. Nikde ani památky po hektolitrech krve, které vymlátila z Karkulky.
Když se celá rozlámaná dopotácela domů zjistila...
že její ultraodolná takřka nezničitelná démonická podoba...
má pod levým okem...
temnou podlitinu.
Mercy poslala ufouna ukrást něco červeného. Děvče se vrátilo s krásnou červenou pelerínou.
Mercy módní skvost znalecky zhodnotila a pak sekerou připíchla na plonkovou stranu pípy.
*Překlad ze slangové američtiny
**Temné vrčení
***latina v originálním znění
Pecka!
OdpovědětVymazat