V nekonečné temnotě plameny ozařovaly malý kruh na svahu kopce. Světlo a stín divoce tančily v poryvech větru. Žhnoucí popel pulzoval a prskající jiskry odlétaly do dáli. Praskání ohně zanikalo ve vytrvalém hučení.
Postava zahalená do otrhané vlčí kůže seděla po moho hodin téměř bez hnutí. Několikrát přihodila do ohně pokroucené větve a co chvíli se napila z velkého rohu. Stejný výjev, na stejném místě, ve stejný čas se opakoval již po celá staletí. Stejný muž se vracel tam kde to všechno začalo.
Každý se občas na chvíli zastavil aby se mohl zamyslet nad smyslem svého života a jeho směřování. Někteří jen na krátko, zatímco jiní tím trávili více času než skuteným žitím. Promarnili svůj čas planými úvahami.
On na to měl čas. Spoustu času. Viděl umírat krále i království. Pamatoval města, která dávno zmizela pod nánosem času. Zažil války velké i malé. Sledoval vědecký pokrok od začátků metalurgie až k jadernému věku. Pamatoval doby kdy lidé žili v kmenech. Pozoroval zánik civilizací. Navštívil nejvelkolepější stavby a mohl obdivovat díla nejlepších umělců. Ochutnal všechny chutě a vůně světa. Znal úžasné věci, na které historie zapoměla. Byl u toho když vznikly mýty a bohové.
Ale všechno sebou neslo i stinou stránku. Všechno čeho se kdy dotknul se dřív nebo později rozpadlo v prach. Každý s kým se setkal se časem proměnil v pouhou vzpomínku. Kdyby s každou láskou pohřbil kousek svého srdce už by dávno žádné neměl. Každé mohl nabídnout věčný život po svém boku, ale žádná nemohla vydržet tak dlouho.
Ani mocní mágové nedokázali žít tak dlouho. Neodcházeli ze světa v boji nebo přemoženi. Odcházeli proto, že už byli příliš unaveni žitím. Proměnili se v apatické staříky, kteří již neměli sílu dál prodlužovat své mládí. Jejich ztráta ho mrzela nejvíce.
Byli jako on. Pevné body v matrici časoprostoru. Nic nezůstávalo stejné a v neustále se měnícím světě bylo čím dál obtížnější nalézt něco takové jaké to bylo předtím. Takové jaké to bylo kdysi. Takové jaké to bylo vždycky. Svět se měnil a jen pár tváří zůstávalo stále stejných.
Dlouhá staletí si jich nikdo nevšiml, paměť světa byla krátká. Pár válečných veteránů však začalo vyprávět příběhy o válečnících, kteří se objevovali v žáru těch nejtvrdších bitev. Pak bylo stále víc a víc takových, kteří je viděli. A protože je nikdy nikdo nepoznal v dobách míru, začalo se jim říkat bohové války. Byla to jen jedna z mnoha dalších legend o nich.
A už byli naživu jen tři. Tři kteří nejlépe zvládli "jít s dobou". V tom byl úspěch celé té věci. Nekorzovat v metru v renesančním obleku, nechodit s medvědí lebkou na hlavě po ulici. Když lidé, ti obyčejní smrtelníci, zobrazovali nesmrtelné jako třeba upíry, často jim přisuzovali nemoderní zvyklosti.
Ale ten kdo chtěl žít v budoucnosti, nesměl žít v minulosti. Nesměl lpět na tom co bylo a nesměl se bránit tomu novému. Nesmrtelní jako on, byli nejdokonalejším obrazem každé doby. Ale stejně tak byli první na poli novinek. Vždy zvědaví co přinese doba příští.
Nad horami na východě začalo svítat. Oheň dohasínal a muž nebyl dále v místě kde se narodil a kde vyrůstal. V ůdolích pod ním se ze tmy vynořovala moderní města. Už to nebyl Götland doby bronzové. Už nevládl věk sekery a věk meče.
Více než dva a půl tisíce let starý Geat sice směřoval zrakem na krajinu dneška. V mysli se stále díval do minulosti. Bylo těžké nelpět na minulosti.
Minulost definovala každého člověka. On žádnou neměl. Žil v konkrétní dobu, na konkrétním místě s konkrétními lidmi a dřív než ho stačili poznat přesunul se dál. V jiné společnosti stal se jiným člověkem. On poznal všechny. Jeho nepoznal nikdo A tak stále dál a dál.
Pokračoval bez ustání, díky zkušenostem, věděl, že potká další úžasné lidi a prožije krásné chvíle, narazí na další vyjjímečné osobnosti a lásky, za které bude bojovat až do posledního dechu jejich nepřátel. Nikdy se nespokojil s průměrností a za to poznával dokonale pomatené, dokonale krásné, dokonale naivní i dokonale nedokonalé mladé i staré. Pozorně sledoval vesmír a vesmír mu ukázal to nejlepší ze sebe ve vší rozmanitosti.
To by la neseděl na tom studeném větrném kopci, kdyby to všechno nemělo i druhou stránku. Nikdy se nebál, že by nenašel další společníky na cestu životem. Občas si ale říkal, že některé by bylo lepší nepotkat. Kdyby chtěl navštívit své největší lásky, nejlepší přátele a nejudatnější spolubojovníky, celé roky by jen cestoval po hřbitovech. Tak jako věděl že po noci přijde ráno, věděl i že každého nakonec ztratí. Nejednou ho to uvrhlo do stavu kdy už k sobě nechtěl pustit nikoho dalšího. A pokaždé to bylo horší.
Nemohl se příliš vměšovat do života a smrti obyčejných lidí a aby se už nemusel tolik trápit ztrátou blízkých, rozhodl se podobně jako ostatní nesmrtelní vytvořit si jakousi družinu. Zřejmě podobnou cestou jako on došli ke stejnému závěru všichni velmi staří mágové s vyjímkou těch zcela asociálních, kteří žili na dnech svých jeskyň a ani si nevšimli, že je tam zazdily základy domů.
Geat i dřív prodlužoval život některým z těch na kterých mu záleželo, nikdy s ním však nezůstali déle než století. Na to aby s ním vydrželi věčnost musel zvolit úplně jiný přístup. Podařilo se mu najít ženu ve velkých nesnázích s minimálním zakotvením a dostatečně zajímavých povahových vlastností. Když si ověřil, že mu nepodlehne ani za milion let, rozhodl se to s ní pár století zkusit. Nakonec se z ní vyvinula velmi svérázná společnice a když z ní udělal démonku, byla prakticky dokonalá. Postupem času sice její povaha začala sklouzávat jistým směrem, ale nikdy neztratila grácii.
Po pozitivní zkušenosti s ní se po dalších členech doprovodu porozhlédl rovnou mezi démony. Přivedl na zem na zkoušku pár celkem sympatických démonů nižšších tříd, ale ti se po krátkém soužití s ní raději vrátili do pekla. Samo se mu pak připlelo do cesty démoně z nejvyšší válečnické kasty. Způsobilo celkem zásadní vojenský debakl a pak mu bylo předhozeno ať rozhodne o jeho další existenci.
Bylo hrozně zvědavé a vždycky se chtělo dostat z toho hrozného světa plného násilí a vojenské buzerace. Geat ale nemohl do světa lidí přivést jednoho z nejničivějších tvorů jaké mohlo peklo nabídnout a proto malého zabijáka transformoval do mladé dívky.
Dál už to šlo samospádem. Najednou měl u krbu dva vlky ze železného lesa a jednoho z doby kamenné. K tomu se jako domácí pomocníci objevili dva železní golemové a navrch nemrtvý učitel. Geatův život se od té doby zcela změnil. Dál chodil mezi lidi a dál poznával fascinující lidské osudy. Už ho ale tolik nebrala každá ztráta. Pořád měl něco co mu zůstalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat