Byl pozdní večer. První máj. Slunce se schylovalo k západu a ulicemi města se rozléhalo burácení motoru. Silná motorka se hnala mezi auty takovým stylem, že by před ní uskočil i semafor. Kolemjdoucí vykřikující že ta ženská řídí jako ďábel ani nevěděli jak blízko byli pravdě. Ti kteří vykřikovali že řídí jako šílenec se taky moc nemílili. Mercy zajela na parkoviště, zastavila a zaparkovala mašinu na nějakém invalidovi.
Z náprsní kapsy kožené bundy vytáhla balíček cigaret. Vyklepala jedno černý cígo bez filtru a nedbale ho zasunula do koutku úst. Chvíli trvalo než se ta věc plná dehtu konečně vznítila. Mercy labužnicky nasála a po chvíli vyfoukla oblak černého dýmu. Všichni v okruhu deseti metrů se rychle začali dusit.
Vykročila k nedalekému hřbitovu. Klidně kráčela po cestě lemující okraj vilové čtvrti vedle louky. Mezitím jí předběhlo několik stařenek s pugéty.
"Kam tak chvátáte? Chcete se dostat domů ještě před zavíračkou, nebo co?"* Pronesla Mercy jizlivým hlasem, když jí minula třetí důchodkyně. Ale ta byla buď nahluchlá, nebo nerozuměla ani slovo a jen dál sprintovala k hřbitovu.
Když Mercy prošla branou narazila na sochu zhrouceného truchlícího anděla. Jednou nakopla serafína přímo do choulostivýho, a ten pak vypadal přesně takhle. Vzpomínka vyvolala na jejích rtech pokřivený úsměv.
Pokračovala mezi náhrobky. Chvíli to vypadalo, že se mezi hroby plazí několik nemrtvých zombie. Ale nejspíš to byli jen truchlící stařečkové plející hroby svých bližních. Zombie nikdy neplejí.
Mercy ale cítila, že je tam ještě někdo další. Napověděla jí to temná energie vycházející z nejtemnějšího rohu. Několik postaviček v černém se tam povalovalo ve stínu hrobky. Legenda, která sem Mercy přivedla byla celkem známá a tak nemusela svýho nebožtíka dál hledat.
Zamířila k černě vymóděné omladině, která po ní vrhala pohledy plné opovržení. Viděli v ní jen další modrookou blondýnku s růžovými pramínky ve vlasech, s růžovou čelenkou, růžovým tričkem a světlými džínami. Ale nejdřív se měly ty děcka podívat pořádně, protože ona měla ještě černou koženou budnou, černé kožené rukavice a okované černé martensky.
Zastavila se před hrobkou a kontrolovala staré nápisy. Obsah souhlasil. Poklepala na kovové dveře. Ne proto aby jí někdo zevnitř otevřel, jen aby je otestovala. Přece si nemohla zlomit jeden z těch růžových nehtů. Chtělo to zapojit hlavu.
Nebyly to zdaleka první železné dveře, které vyrazila čelem. Dunivá rána se rozlehla hřbitovem. Děcka povalující se na mezi vedle hrobky se přestaly povalovat a zaujaly startovní pozici pro úprk.
Mercy se sehnula a protáhla dovnitř. Podlahu tvořily tři náhrobky, prostřední byl zavalen dveřmi. Zrovna ten potřebovala. Opřela dveře do původní polohy a mohutným kopnutím je vykopla i s futrama. Prostor se tím trochu prosvětlil.
Poklekla při straně a zkontrolovala nápis. Byl to on. Poklepala na náhrobek. Žulová deska. Na to její blonďatá hlava nestačila, ani kdyby tam udělala stojku.
Zlaté vlasy a světlá pleť se pojednou začaly v přítmí hrobky ztrácet. Její silueta ztemněla. Mercynou pravou, démonickou podobou byly černorudé vlasy, červená kůže, černé rty a zářivé žluté oči. Její silnější já rozdrtilo kámen jediným úderem. Vše okolo se otřáslo jak při výbuchu.
Zatímco Mercy odhazovala stranou kamennou suť, jedno z děvčat v korzetu, sukni a síťovaných punčochách nakouklo dovnitř. Asi chtělo zkontrolovat jestli se jí něco nestalo. Ta holka připoměla Mercy její malou chráněnku. Taky takové roztomilé křehké gothičátko, které zalezlo pod stůl pokaždé když se Mercy pořádně rozvášnila.
Mercy zdvihla pohled k dívce ve dveřích, svraštila obočí a vycenila zuby. Špička jejího ocasu výhružně udeřila do země. Víc nebylo potřeba a postavička se zděšeně odpotácela.
Obrátila se zpět k díře v zemi. Rakev vypadala neporušeně, ale stačilo do ní zanořit ruce jako do vody a vytáhnout ohlodané ostatky.
"Šťastnej, že mě zase vydíš?"* Usmála se a drolila mrtvolu, aby mezi tím kompostem nakonec našla zlatý pečetní prsten.
"Tak tady jsem to zapoměla!"* Vykřikla nakonec vítězně a zároveň s tím se proměnila zpět do své méně nápadné podoby.
Setkání se starým známým jí nedojalo dost na to aby se zdržela déle. Otočila lebku k východu a přerovnala kosti jako při protiupírském rituálu. Věděla že je to není k ničemu, ale s oblibou vytvářela nové legendy a mýty. Prohlížejíc si ornament na prstenu vykročila ven.
Zloděcka tam pořád ještě byla. Jenom o padesát metrů dál. Mercy se vrátila k motorce a tentokráte poklidnou vyhlídkovou jízdou vyrazila zpět k domovu.
Za devatero křižovatkami a devatero přechody, které projela sice v poklidu, ale na červenou a bez zpomalení, odbočila do temného průchodu. Zaparkovala pod stříškou ve dvoře, kde kdysi stála lavička. Stála tam do té doby než s ní Mercy zkusila vykolejit tramvaj.
Ze dvora pokračovala do sklepení a podzemních chodeb. Šla po tmě ale najisto. Sestupovala stále dolů, až do míst kde končily zděné chodby. Tam začínala puklina ve skále. Nikdo kdo cestu neznal by se tak daleko nedostal. Chvíli šla po kluzkém kameni. O kus dál zase pokračovala chodba.
Pod nohama jí křupaly kosti a popel několika odvážlivců, kteří sestoupili až tam dolů, aby zničili jejich temné hnízdečko. Průzkumníci z různých dob, z různých řádů se tam snažili získat slávu, moc a cenné relikvie.
Na konci chodby byly masivní dřevěné dveře jako ze středověku. Z obou stran byly pokreslené kruhy s obrazci a ornamenty. Vyvedené bílou barvou pokračovaly i na podlaze a stropě za dveřmi. Podobné symboly měly odradit nebo zastavit temné bytosti. Tyhle ale byly namířeny proti druhé straně nadpřirozených podivností. Když přes ně přecházel někdo dobrý rozzářily se tím víc čím čistší měl duši. Při průchodu andělů spustily pravý poplach. Když je míjela Mercy, ani neblikly.
Vstoupila do nízkého klenutého sálu. Na levo od ní stál u pultíku Giles v rozervaném kabátě a listoval nějakou knihu. Nevěnoval jí pozornost. Trojice vlků polehávající vedle krbu o kousek dál jenom nadzvedla hlavy.
Napravo od vchodu stála ve výklencích řada nehybných železných golemů. Prošla kolem nich a zamířila do svého pokoje, jehož vstup byl obskládán kartony s alkoholem. Nemohla je mít vevnitř, protože by to skončilo velkým požárem, který by jí sice nezahubil, ale neměla by potom co pít.
Shodila ze sebe oblečení. Pořád na něm byly zbytky prachu mrtvého a měla to i ve vlasech. Dala si pořádně dlouhou a horkou sprchu v autoklávu, zařízení sloužícímu k dekontaminaci a čištení přehřátou párou. Víc očisťující by pro ní byla už jen žhavá láva.
Když se vrátila do pokoje, klečela na její posteli drobná dívka v černých šatech a zkoumala pečetní prsten. Mercy byla příliš unavená, aby jí věnovala pozornost a doufala že se ta zvědavka nebude na nic vyptávat. Zatím byla zabraná do prstenu.
Mercy se vrátila do hlavního sálu a za barem si natočila pivo. První vypila rovnou a s druhým se usadila u velkého kruhového stolu z litiny vykládané stříbrem. Na cvhíli zavřela oči a když je otevřela, ta dívka v černém seděla v tureckém sedu uprostřed stolu.
"Myslím že je ten prsten prokletý," prohlásila nakonec a nasadila si ho na prst. Mercy přejela očima po stropě.
"Ty ufo jedno přaštěný, proč si to nasazuješ když je to prokletý?"*
"Nemyslím si že by to bylo nebezpečné" Odpovědělo ufo zadumaně a prohlíželo si ruku s prstenem.
"Vím o jedné mrtvole, která by s tebou nesouhlasila. Nebudu zas tvojí dušičku naháňet po celým pekle."*
Na to se dívka usmála. Věděla, že Mercy by to udělala. Ne že by jí nějak záleželo na něčí malé dušičce. Zabíjela i pro míň. Poslední dobou už jí to ale tolik nebavilo. Od doby kdy se stala démonem nebyli pro ní obyčejní lidé žádní soupeři.
"Možná by stálo za to, chvíli tě tam nechat."* Mercy její lehký úsměv zachytila a zamračila se.
"Nemusíš chvátat." Ufonek se temňe usmál a s glumovským pohledem se vrátil zpět k prstenu. Od dob kdy se stala člověkem už jí nikdo nedokázal způsobit tolik bolesti jako dřív její milí přátelé v pekle. Bolest byla dřív tak podstatnou součástí jejího života, že jí nyní chyběla. Bolest posouvala její vědomí na vyšší úroveň vnímání. Bolest jí přinášela osvícení, oproštění od všeho. Jen málokterá bolest na zemi dokázala uspokojit její náročnost. Ne že by to neustále nezkoušela. Proto byly všechny nebezpečné předměty uzamčeny v masivní truhle přikované k zemi vedle krbu.
Mimo jiné v ní byla celá sbírka prokletých cetek slibujících pomalé, rychlé či okamžité zatracení. Truhla se zamykala od té doby kdy se ufonek všemi ověšel a Mercy se pak musela vydat na několikaměsíční odysseu za znovu sestavením nesmrtelné, nikoliv však nedělitelné, zmučené dušičky svojí chráněnky. Pro obě to tenkrát byla dovolená.
Ta nejproklatější ze všech prokletých věcí ale v truhle nebyla. Ten prsten, se kterým by většina lidí nechtěla být ani na stejné planetě, nosil pán domu neustále na ruce jako ukázku toho, že on se nemá čeho bát. A taky neměl. Dokud si do domu nenastěhoval dvě psychopatické ženské.
"Kdybych se nevrátila, víš kde mě máš hledat." Vyhrklo nakonec ufo a vyrazilo na procházku. Dívka si nebyla jistá jestli je prsten opravdu prokletý. Na to se musela vzdálit. Člověk mohl být jakkoliv prokletý, ale žádný rohatý se neodvážil přijít si pro něj tam kde byla Mercy.
Ufonek za sebou zavřel dveře a tápal do tmy. Narozdíl od ostatních ona byla člověk a tudíž ve tmě viděla houby. Jako začínající mák, ale cosi cítila. Šla ještě kousek, až ke skále. Žádné světýlko na konci tunelu. Slyšela jen svůj dech. Vzrušením bijící srdce. Vzdálený dusot.
Kopyta se rozběhla po kameni. Ufo vykřiklo a rozběhlo se zpět ke dveřím. Za zády jí znělo praskání ohně. Na konec chodby se dostali téměř současně. Dívka chytla za kliku. Na rameni ucítila spalující sevření. Stěna rozpáleného vzduchu jí přitiskla ke dveřím. Cítila jak se jí šaty začínají odpařovat.
Dveře se rozletěly a odpálily ufouna do kouta.
"Na co čumíš, vole?"* Vykřikla Mercy aniž by tím cokoliv myslela. Ta věc sice měla rohy, ale kráva to určitě nebyla. Jenom jízlivě zasyčela a zmizela zpátky ve tmě. Mercy dál stála na prahu a užívala si žár, který po sobě démon zanechal. Pak se otočila a vrátila ke stolu.
O chvíli později se připotácelo ufo, drželo se za hlavu a vykřikovalo: "Proč jsem si nevzala helmu?"
Bylo dost s podivem, že se drží za hlavu a ještě něco pokřikuje. Většinou takovou strašnou ránu od Mercy nepřežila a to ani když měla na hlavě ten americkej plechovej škopek z druhý světový války.
Helmu na hlavě neměla hlavně proto, že se moc nehodila k jejím kraječkovaným černým šatům. Nakonec z toho vyvodila poučení, že pro krásu se musí trpět
Určitě nebyla jediná, kdo si ten den našel nějaké poučení. Napříkald ty děcka tam na tom hřbitově. Od té doby co potkaly Mercy nejspíš choděj v růžové.
*překlad ze slangové američtiny
Žádné komentáře:
Okomentovat