Uprostřed noci byl podzemní sál osvětlen jen věčným plamínkem velkého krbu. Slyšet bylo jen praskání hořícího dřeva a stálé hučení průvanu pod vchodovými dveřmi. Krom půlkruhu okolo krbu bylo všude šero a tma. Dokonce i Gilesova svíčka na čtecím pultíku už dohořela po té co se nemrtvý knihovník šel natáhnout do rakve.
Ufo vykouklo na chodbu. Dívka byla celá zahalená do černé kápě. Plížila se po čtyřech při stěnách a věrně napodobovala stín. Jak se vzdalovala od hlavního sálu, splývala pomalu s temnotou.
Na konci chodby byly masivní okované dveře pokoje pro hosty. Ať už pro bezpečnost hostů nebo pro jejich nebezpečnost to byly nejpevnější dveře v domě. S obří železnou klikou a zámkem na půlkilový klíč.
Ufo mělo kopii kliče schovanou pod jednou z kamenných dlaždic ve svém výklenku. Měla totiž zakázáno chodit do toho pokoje a originál klíče byl v Geatově pracovně.
Nejtěžší ze všeho bylo pohnout mechanismem aniž by to všechny probudilo. Zasunout naolejovaný klíč šlo celkem hladce. První půlka otočky a začala se pohybovat západka. Jedno mohutné cvaknutí se rozlehlo do prostoru. Ufo se přikrčilo do rohu a tiše sledovalo. Nic se nedělo. Dívka byla rozrušená ze svého rozrušení, protože jako démon nikdy rozrušení nezažila a zatím si ještě nezvykla.
Po druhém západu rychle dokončila otočku, vytáhla klíč, vzala za kliku a otevřela dveře. Protáhla se dovnitř a rychle za sebou zavřela. S okem na klíčové dírce rozechvěle sledovala chodbu. Na druhé straně sálu se mihlo jedno s vlčat a čmuchalo kolem krbu. Dočmuchalo až k jejímu pokoji. Byl to ten drzejší z obou železných vlků. Ten, který se snažil ufouna při jakékoliv příležitosti sežrat.
Dívka do jediného světlého bodu v celé místnosti zasunula klíč. Nechtěla dělat další zbytečný kravál, ale musela za sebou zamknout. Na druhé straně pokoje byly další dveře a nikdy nesměly zůstat oboje odemčené zároveň. Udělala to co nejrychleji aby to už měla za sebou.
Po tmě tápala k protější stěně. Pokoj pro hosty byl zařízen celkem hezky, ale nic z toho nebylo v tu chvíli vidět. Aby hosty neznepokojoval zadní východ, byly druhé masivní dveře ukryty za tapisérií. Ufo jí podlezlo a odemklo tím samým klíčem jako prve.
Dveře se otevíraly směrem od ní. Zasunula klíč za tapiserii a zavřela za sebou. Ocitla se v naprosté tmě. Tuhle chodbu nikdy za světla neviděla. Věděla jen že je kamenná, vlhká a studená. Při zdi se vydala k chladnějšímu konci.
Byla bosá, takže okamžitě ucítila vodu rozlévající se po podlaze. Svlékla černý plášť a hodila ho za sebe. Po několika krocích bylo vody po kotníky. Šla pořád dál, až jí bylo po kolena a po pás. Chodba se velmi pomalu svažovala.
Ufo se chvělo zimou, ale i přesto se do vody položilo a dál napůl plavalo a napůl šlo. Hloubka stále rostla. Nakonec jí nezbylo než plavat. Když ztratila zem pod nohama znejistěla. Věděla že chvíli může plavat volně, ale pak už musí opatrně aby nenarazila do stropu. Helmu neměla aby do čehokoliv bourala hlavou.
Že se blíží konec poznala podle šplouchání odrážejících se vln. Ale byl to jen konec vzduchu. Chodba byla teprve v polovině. Chvíli stála, šlapala vodu a soustředila se. Kyslík byl i ve vodě, ale plíce obyčejného člověka ho nedokázaly efektivně využít. Začínající mák na tom nebyl o moc líp, ale přece jen měl nějaké výhody.
Ufo mělo na krku (jinak nemělo vůbec nic) pověšený amatersky sestrojený substancionální odlučovač. Sundala trubičkovitou záležitost ze šňůrky a vyfoukla z ní vodu. Mělo to několik výběžků na všechny strany které se daly zatlačit a měli způsobit, aby se odlučovač zastavil v krku na správném místě.
Narvat si to do krku bylo celkem utrpení. Nakonec se jí podařilo překonat dávivý reflex a za maximálního sýpání věc konečně správně umístit. Rychle klesla pod hladinu, protože se s tím zase nedalo dýchat na vzduchu.
Pokračovala do temných hlubin. Jako stvoření z pekla pro ní nebyl vodní živel nijak domovský. Cítila čím dál větší chlad a její pohyb byl všechno jen ne elegantní. Přemýšleja jestli by si neměla pořídit nějaké tentacly. Vůbec nevěděla jak je daleko, ale doufala že už bude brzo na konci. Nebo že jí někdo přijde naproti.
Chodba se napojovala na obří podzemní zásoby vody. Té nejčistší, nejkvalitnější a nejstarší. Trvalo jí tisíce let než prošla kilometry země a skal a postupně naplnila obrovské podzemní trhliny.
Ufo poznalo že je na konci, když stěna při které plula najednou zmizela. Na šnůře u krku měla ještě několik malých přívěsků. Jeden odtrhla a prudce s ním zatřásla. Pomalu se rozzářilo bílé světýlko. Ze tmy vystoupila dlážděná chodba na straně jedné a nic na straně druhé. Mezitím vznášjící se bledé tělo s rozevlátými černými vlasy.
Položila světýlko na dno chodby a odraz světla v prostoru vytvořil nezaměnitelný čtvercový signál pro návrat. Rozvášnila ještě jedno světýlko a připnula si ho zpátky na krk. Vyrazila do zdánlivě nekonečného vodního prostoru. Nekonečný samozřejmně nebyl, protože ty její žárovky neprosvítily ani deset metrů.
Stejně jako člověk ztracený v poušti ani ona se neměla podle čeho se orientovat. Věděla jen že musí dolů. Což šlo celkem samo. Chvílema se ohlížela za sebe, tím častěji čím slabší bylo její signální světlo.
Když už ho skoro ztratila z dohledu, měla to vypočítaný tak na čtvrt kilometru, zapla další světýlko. Nebylo ho ale kam pověsit nebo položit. Stačilo ale odmontovat přidané závažíčko a vztlaková síla přesně vyrovnala gravitační. Zavěsila světlo do prostoru a pokračovala šikmo dolů.
Plavala celkem pomalu. Její dýchací vynález dodával jen omezené množství kyslíku a při jakémkoliv pokusu o atletický výkon by okamžitě omdlela. Aspoň že už nebylo tak chladno. Kdesi na dně sama matka země ohřívala vodu, která postupně stoupala vzhůru.
O pět světýlek dál se ufo dostalo na hranici svých sil a dechu. Bylo zvláštní, že pořád na nic nenarazila. Jindy by jí už něco dávno otravovalo. Odtrhla od šňůrky další světélko. Nebylo stejné jako ty ostatní, bylo mnohem silnější. Nemělo vydržet hodiny, jen několik minut. Zatížila ho všemi odmontovanými kousky a pustila ho dolů.
Světlo se rychle vydalo na cestu ke dnu. Unaveně ho sledovala a nabírala síly pro další cestu.
Okolo padající světelné koule se cosi mihlo. Věděla že tam ty parchanti jsou, všude okolo ní, ale jenom jí z povzdálí sledovali. Takzvané vodní bytosti, které ustoupily ze světa zamořeného lidmi na ta nejnepřístupnější místa, kde si mohly beze strachu rejdit.
Ufo se rozhodlo aplikovat balící techniku zvanou kámen. Přestala se hýbat, vydechla co nejvíc vzduchu a pomalu se začala propadat jako utopená mrtvola, do který stejně neměla moc daleko.
Nemusela urazit ani tolik co předtím světlo a něco se kolem ní začalo míhat. Nepřestala simulovat mrtvolu a dál padala dolů. Už se přiblížili z temnoty až na okraj světla. Kdyby byla obyčejný člověk vůbec by se neobjevili, jejich citlivé smysly ale zaznamenaly něco víc než jen člověčinu. Díky hustotě vody vnímali úplně všechno.
Simulovat dál mrtvolu by jí už nepomohlo, cítili nejen tlukot jejího srdce, ale i jemné elektrikcé impulsy ovládající srdeční svaly. Pro ně muselo být ufo něco jako rozsvícený vánoční stromeček. Sama ale necítila nic ze svého okolí.
Tušila jen, že jsou tam tak tři. Podle ní to byli strážci. Ale bát se nemusela. Na zádech měla vyrytý velký Mercyn podpis. Vodní bytosti a démoni se moc nekamarádili a rozhodně by se poklidnému vodnímu světu nelíbilo, kdyby do něj vtrhla Mercy. Ve svojí démonické podobě nepotřebovala kyslík obsažený ve vzduchu, v ohni stejně žádný není, dokázala dýchat samotný oheň. A v její přítomnosti se voda nejen vařila, ale při větším množství začala i hořet. Před démony prostě nebyl nikdo v bezpečí ani na severním pólu.
Strážci jí nehnutě pozorovali a kdykoliv se pokusila jednomu dostat blíž, okamžitě ustoupil do temnoty. Obrovskou rychlostí se okolo přehnal další stín. Tahle vodní bytost zabrzdila ve vodě tak prudce, že to zamávalo i s ufonem. Strážci uskočili do stran. A než se vzpamatovali, rázová vlna znovu projela vodou, ufonka cosi popadlo a začala honička.
Dívka cítila větší odpor prostředí než když kdysi vyskočila v deseti kilometrech z letadla bez padáku. I přes obrovský odpor stále nabírali rychlost. Způsob jak se zbavit strážců by se dal nazvat kamikadze. Rozjeli se proti nejbližší skalní stěně. Strážcům chvíli trvalo se vzpamatovat a na to aby je dohonili museli nabrat mnohem větší rychlost, což jim nedělalalo problém, když sebou nemuseli táhnout člověka. Člověk byl velká zátěž, ale taky dobrá brzda. A než se strážci sebrali z nárazu do skály, definitivně jim pláchli.
Na to aby se něco takového povedlo bylo potřeba hodně potrefeného šílence. Naštěstí každé včetně lesních, vodních, ledových, upírských, démonických a dalších bytostí měli svoje trhlý zvědavý bláznivý ufa. A ty se tak nějak vždycky k sobě dostaly.
Zmizely v menší trhlině ve skále a po chvíli se vynořily v další velké vodní pustině. Ufo zůstalo viset v prostoru se světýlkem na krku a naproti ní povlávalo podivné stvoření. Napůl žena a napůl ne. Velmi dlouhé bílé vlasy se rozbíhaly do všech stran a podle toho co říkal Giles měly tělu vodních vil dodat proudnicový tvar a usměrnit a minimalizovat úplav. Ufo vědělo prd co to znamená, ale připadalo jí to nádherné. Tvář měla ta věc veskrze lidskou, velmi bledou a jemnou. Když Giles vysvětloval ufounovi, že za to může cosi spjatého s evolucí zrovna nedávala moc pozor. Při bližším prozkoumání, ale viděla velmi malé lesklé šupinky, víc jako hadí než rybí. Ty dodávaly tváři zvláštní třpyt. Na omak taky byla ta pokožka hrubší, jak už se přesvědčila dříve. Podle Gilese to vytvářelo turbulentní proudění a to snižovalo odpor což nechápala už vůbec a prohlásila, že je to nějaká blbina.
Tělo bylo úplně úžasně štíhlé a díky orientaci šupinek byl každý rys zvláště zdůrazněn. A mělo nohy. Žádný ocas ani ploutve. Tyhle mršky se nepohybovaly silou svalů, ale silou mysli. Levitovat a vznášet se ve vodě bylo mnohem snazsší než ve vzduchu. Proto na souši chodily po dvou, zatímco ve vodě se proháněly tak svobodně jak svobodná byla jejich mysl.
Vodní víla elegantně kroužila kolem ufouna a bedlivě ho zkomala nejen svýma rudýma očima. Natahovala k ní rozevřené dlaně, aby vnímala celý obraz. Nakonec ufouna jemně uchopila a táhla ho zpátky. Stráže byly pryč a ony zamířily střemhlav dolů. Ufo začalo tušit co to všechno asi znamená. Teplota rostla a dno bylo pořád hluboko pod nima. Ještě že na horko byli bývalí démoni zvyklí.
V temnotě se objevilo slabé načervenalé světlo. Nebylo tam žádné podzemní město, jen trhlina ze které vyvěrala žhnoucí láva. Zářivá řeka tuhnoucí hmoty se táhla po dně v dlouhém pásu. Teplota se pomalu stávala nesnesitelnou. Zastavily se až na dně. Na výběžku obeplouvaném horoucí řekou.
Ze stínu se na ně šklebila vybělená lebka. O kus dál se válelo několik kostí. Ufo vědělo přesně čí jsou to ostatky. Byly její.
Při posledním z výletů do vodního světa se jí na cestě do hlubin udělalo mdlo. Nějak jí naplno nepracoval dýchací mechanismus. Nakonec přestal fungovat úplně a ona se cestou na dno utopila. Horká voda nakonec udělala své a odnesla všechno až na pár těžších kostí. Proto jí ten den nikdo nepřišel naproti. Její kamarádka myslela, že je mrtvá.
To samý napadlo i Mercy, když jí nenašla ráno v posteli. A Geat provedl tradiční rituál oživování, na který tradičně padl kanec, který se měl večer rožnit. Největší průšvih tenkrát byl, že musela znovu podloudně zkopírovat klíč.
Ufo chtělo něco říct, ale pod vodou to nešlo. Tak se zatvářilo jako rozverné dítko, které bylo přistiženo jak tahá kočku za ocas. Vodní víla popadla lebku, chytila ufouna a zamířila vzhůru. Udělali tolik vývrtek a piruetek, že ufo nevědělo kde je nahoře a kde dole. Rudou zář už nechaly dávno za sebou.
Při tak rychlé cestě nahoru by každého normálního člověka zabila dekomprese, ale vodní stvoření jí netrpěly vůbec a ufounův plovací equipment dokázal expandující plyny z těla a krve odfiltrovat. Během několika minut se vynořily nad hladinou. Ufo okamžitě zalapalo po dechu.
Byly v jedné z mnoha dutin ve stropě jeskyně vzájemně propletených tunely a tak mohli vylézt z vody a ufoun klidně vykašlat z krku kovovou trubičku. Pak se vyčerpaně sesula na stranu. Vodní žínka před ní postavila lebku bez spodní čelisti.
"Takovejch už má doma na poličce víc než dost." Usmálo se ufo.
"Jak?" Podvodní ufo to pořád nechápalo.
"Už jsem párkrát umřela a oživovat mě je mnohem levnější než mi dávat nějakou nezničitelnost, nebo jiný supr čupr schopnosti, který stejně nechci. Dívka zvedla ruku a ukázala číslo vytetované na předloktí.
"No neke. To je teda kopec kostí." Odpověděla vodní slečna s úžasem. "A to je tam nahoře normální? Povídej, mě tam nechtějí pustit."
Několik hodin pak vyprávěly jedna druhé podrobnosti ze svých světů, z vodního, z lidského a z pekla. Obě byly stejně zvědavé a rozuměli si spolu víc než s kýmkoliv jiným v jakémkoliv světě.
Ufo pak využilo svůj vodní taxík k dopravě zpátky. Tunelem pak už musela sama. Přecejen se nikdo k jejich doupěti neodvažoval přiblížit ať už předním nebo zadním vchodem.
Do postele se dostala nepozorovaně a včas, na spánek už ale čas neměla. A to ho tolik potřebovala. Tak se aspoň zachumlala do postele, aby se konečně zahřála. Ráno u snídaně pak stejně vypadala jako mrtvola.
Žádné komentáře:
Okomentovat